40. Z poznámek Ivana Hoffmana v novinách DENÍK



1. Vyprázdnění politiky. Jak dalece je vyprázdněná politika? Kdo ji vyprázdnil? Dá se s tím ještě něco udělat? To jsou otázky, které rozvířila polemika předsedy ODS s čestným předsedou téže strany. V jistém smyslu mají pravdu oba. Klaus, že je politika vyprázdněná, a Topolánek, že politiku vyprázdnil také Klaus v dobách opoziční smlouvy. Když nyní Topolánek říká, že tenkrát došlo k nekontrolovanému propojení politiky a velkého byznysu a organizovaného zločinu, neodhaluje nám nic, co by se nevědělo. Čím je vyplněna „vyprázdněná“ politika: místo péče o věci veřejné se v ní pečuje o soukromé kšefty. (Ivan Hoffman, DENÍK ze 16.9.2008)


2. Nedožité devadesátiny. Pozornost, která byla věnována nedožitým devadesátým narozeninám Československa, byla určitě na místě. Stopy po státu, který před šestnácti lety zanikl, jsou dodnes patrné. Také vztahy mezi Čechy a Slováky jsou přátelské, jak se s ohledem na společnou historii sluší. Slavíme-li stále výročí vzniku Československa, plyne z toho, že za tím státem cítíme jistou nostalgii. Je ale ještě jeden důvod, proč bereme zavděk oslavou bývalého státu. Zatím totiž stále nemáme nějaký jednoznačný a nejlépe slavný důvod, proč oslavovat ten dnešní. Stále tady tomu šéfují lidé, kteří jsou spojeni spíše s likvidací a výprodejem toho, co zbylo po předcích, než s budováním čehosi nového, čím by se snad mohly pyšnit příští generace. Pokud jde o historii Česka, ta by se odvíjela od kuponové privatizace, přes lehké topné oleje a bankovní socialismus, až k neslavnému konci života na dluh na padajících burzách. (Ivan Hoffman, DENÍK z 29.10.2008)


3. Švýcarský vzor. Švýcaři rozhodovali v referendu, zda prodloužit dohodu s EU o volném pohybu osob. Více než samotný výsledek je zajímavý fakt, že se občané mohou hlasováním přímo vyjádřit k tomu, co se jich týká. Čím to, že se ve Švýcarsku věří, že občané jsou kompetentní a soudní? A proč se u nás většina politiků domnívá, že ptát se lidí na názor je projevem populismu? Máme tomu rozumět tak, že na rozdíl od Švýcarů nejsme na úrovni a v referendu bychom se dopustili „chyby“? Problém není v nás, občanech, ale v našich politicích. Nabyli dojmu, že jim do rozhodování o našich záležitostech nemáme co kibicovat. Vědí přece z titulu svého mandátu, co je pro nás dobré. Potíž je v tom, že titíž politici, které nezajímá náš názor, sami žádný názor nemají a v řadě klíčových otázek jen trapně chodí kolem horké kaše. Politici jsou nám stále méně k užitku a stále častěji škodí. Velice by pomohlo, kdyby se posílila odpovědnost občanů za rozhodování. Má-li tedy politika vyjadřovat zájmy občanů a ne zájmy privilegovaných skupin, prosazované v korupčním prostředí a maskované fasádou pluralitní demokracie. (Ivan Hoffman, DENÍK z 9.2.2009)

Poznámka SPMZ: V souladu s ustanovením § 9, odstavec 2 a 3 Ústavy ČR, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná, že výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu, je třeba vnést jasno do definice ideologie demokracie a jejích základních principů. Lze tvrdit, že kdo nepodporuje kladný vývoj demokracie a demokratů, není dobrý demokrat. To by mělo být nejvyšším a hlavním kriteriem pro rozhodování všech opravdu demokratických politických stran a pokud možno, co největšího počtu občanů. Kritický pohled na současný stav demokracie v Evropě i ve světě ukazuje, že opravdová demokracie je stále ještě je odsouvána do role popelky.


4. Zbytečné volby? Než volit speciální evropské zastupitele by prý úplně stačilo, kdyby do Evropského parlamentu vysílaly své poslance jednotlivé národní parlamenty. Podle této logiky je mimochodem stejně zbytečné volit poslance a senátory národních parlamentů. Lze do nich přece vyslat městské či obecní zastupitele s odůvodněním, že jedinou opravdovou komunitu tvoří s občany právě oni, lokální politikové, nikoli politické celebrity, které žijí odtrženy od pospolitého lidu v palácích a hradech. (Ivan Hoffman, DENÍK ze 4.6.2009)


6. Jakou Evropu? Nízká účast ve volbách do Evropského parlamentu nepřekvapuje. Hádankou je pouze to, zda politici nedokázali voliče k urnám přitáhnout, nebo jestli je od hlasování odradili. A dost možná platí obojí. Místo argumentace, proč by Evropa měla směřovat doprava či doleva, se kampaň především soustřeďovala na pomlouvání konkurence. Nešlo o to, kdo má lepší recept na Evropu. Převažovalo ujišťování, že politici budou v Evropě hájit naše národní zájmy, anebo dokonce že nás budou před Evropou bránit! Jenomže od ochrany národních zájmů jsou národní parlamenty a bránit nás před Evropou je divný plán, jestliže Evropa jsme i my. Zvolit do Evropského parlamentu pár europochybovačů není žádná tragédie, podstatné je, jestli se většina poslanců, které jsme zvolili, bude užitečně podílet na práci, kterou je v našem společném evropském zájmu potřeba udělat. Jinak řečeno -převažovat by neměli ti, co mají v programu Evropě škodit a v Evropě překážet, nýbrž ti, kteří chtějí a umějí spolupracovat na naší evropské agendě. O víkendu se nehlasovalo o tom, jaké bude postavení Česka Evropě. Hlasovalo se o politickém směřování Evropy, o tom, která frakce bude mít v příštím volebním období navrch. Nevíme, co od Evropy chtít, jakou Evropu chtít, ani co Evropě nabídnout. (Ivan Hoffman, DENÍK z 8.6.2009)


7. Co s vězeňstvím. Pětatřicet českých věznic je přeplněno a prakticky nepřipadá v úvahu namačkat k 25000 vězňů dalších 7500 odsouzených. S kriminalitou je třeba bojovat předtím, než k ní dojde. Odstraňovat její příčiny. Pak není třeba na kriminalitu reagovat drahou represí. Narůstající počet vězňů nesignalizuje úspěšnost společnosti při obraně pořádku. Je to právě naopak. Vězňů přibývá ve společnosti, která upadá a degeneruje. Kriminalita je vlastně neúctou k právu, hodnotám, zvyklostem. A protože je lhostejnost k právu, hodnotám a zvyklostem vůdčím trendem současné konzumní civilizace, kriminalita roste nikoli překvapivě, nýbrž zákonitě. Žijeme ve stále kriminálnější atmosféře, která produkuje stále více zločinů a zločinců. Ne s nimi, ale s tou kriminální atmosférou je třeba něco udělat, než se svět stane jednou velkou basou. Snad ještě není pozdě. (Ivan Hoffman, DENÍK z 9.7.2009)

Naše poznámka: Dle nedávné informací v médiích, Belgie již dříve vsadila na řádnou prevenci a v současnosti má asi dva a půl tisíce volných míst ve svých věznicích.


8. Směr Rumunsko. Ve Stříbře je firma, co propouští zaměstnance a výrobu stěhuje do Rumunska. Důvodem je levnější pracovní síla a vyšší zisk. Lidé ve Stříbře nedoplácejí na chamtivost svého zaměstnavatele, nýbrž na to, že vládnoucí elity systémově vsadily na chamtivost. Systém je nastaven tak, jako by prospěch byznysu byl i prospěchem státu. Zmiňují se výroky typu co je dobré pro Shell, je dobré pro Británii, anebo co je dobré pro GM, je dobré pro Ameriku… Ve skutečnosti je to ale jenom tak, že co je dobré pro byznys, je dobré pro byznys. A je stále zřetelnější, že svěřit řízení ekonomických procesů ekonomům, byl osudový omyl. Ekonomům přísluší péče účetnictví, nikoli péče o byznys. Navíc společenským zájmem není fungování byznysu, ale prospěch občanů. A říct, že prospěch občana je podmíněn úspěchem byznysmenů, je úplná pitomost. (Ivan Hoffman, DENÍK ze 4.8.2009)


9. Janotovy daně. Ministr financí Eduard Janota se dopustil myšlenky, že už není kde šetřit a růstu deficitu je třeba bránit zvýšením našich daní. Máme mu to věřit? Určitě ne. Je stále kde šetřit. Teď je pravá chvíle chtít po politicích, aby občanům zajistili nikoli neschopný, nýbrž štíhlý efektivní stát. Co prožíváme, není naše krize, je to krize politiků. Tak dlouho privatizovali a rozprodávali státní majetek, až teď nedisponují ani výrobními prostředky, ani penězi ve státní kase. Systém, o kterém tvrdili,že bude šikovnější, než byl centrálně plánovaný socialistický moloch, jim jaksi nefunguje.

Je na politicích, aby kapitalismus dali do pořádku, tedy do stavu, kdy nebudou prosperovat jenom ti nejbohatší, čili spekulanti, nýbrž také střední třída, tedy ti, co něco umějí a něco vytvářejí. Ať začnou třeba výměnou všech úředníků, co tvrdí, že není kde šetřit, počínaje panem Janotou.V době, kdy se nedaří, je na místě šetřit na poslancích a zastupitelích. Vzít jim veškeré náhrady, benefity a na polovinu jim snížit plat. Prostě si na sebe nevydělali. Řešit hrozbu dluhu oškubáváním potřebných a těch, co žijí z ruky do úst? To je ubohé, a navíc to nepomůže. Je třeba přijít se systémovými změnami. V potápějící se lodi nejprve utěsnit díry, kterými odtékají miliardy. Bez toho se kapitalismus nedá zachránit.

Takto před volbami se nabízí otázka, zda politici chystají něco lepšího než pan Janota, jehož plánem je provětrat nám peněženky. Z těch takzvaných velkých stran, co se denně producírují v médiích, zatím nenabízí důvěryhodný plán, jak zachránit kapitalismus, ani jedna. Čekají zřejmě, až je coby nepotřebné vyžírky vyvleče neviditelná ruka trhu za límce od koryt! (Ivan Hoffman, DENÍK z 18.8.2009)


10. Británie připomíná zemi Velkého bratra. Ta zpráva britskou veřejnost vyděsila - úřady denně monitorují více než třináct set soukromých telefonů nebo e-mailů. „Žijeme ve státě špiclů,“ reagovali pobouřeně lidé a někteří to přirovnali k románu George Orwella 1984, kde je sledována celá společnost. Ta kniha nám neměla sloužit jako návod, ale jako varování,“ prohlásil Paul Kennedy, který na statistice pracoval. (Deník z 19.8.2009)


11. Odposlechy po anglicku. V Británii se prý lidem přestává líbit, jak důkladně je pečováno o jejich bezpečnost. Za loňský rok se počet odposlechů policií a dalšími úřady vyšplhal na půl milionu. Poptávka po rozsáhlých bezpečnostních opatřeních přišla po teroristickém útoku na New York. Chápeme sice, že dozor musí probíhat tajně, aby odhalil tajná spiknutí, ale také bychom chtěli veřejnou kontrolu, zda špiclování někdo nezneužívá proti nám. Odmítáme být za podezřelé. Britská diskuse je aktuální i u nás. Mohli bychom si jistě říct, že když nic špatného neděláme, nemáme se čeho bát, takže nám kamery a mikrofony mohou být lhostejné. Jenomže vzdát se práva na soukromí je ústupkem špatnosti. Smiřujeme se tím se stavem, před kterým jsme se mínili chránit. Docílit svobody omezením svobod je podivná taktika, kdy si necháváme vnutit svět podle teroristů. Sledujme, zda Britové najdou odvahu upřednostnit osobní práva a svobody před dozorem Velkého bratra. Máme totiž tentýž problém jako oni. (Ivan Hoffman v DENÍKU z 19.8.2009)


12. Poslední schůze. Při pohledu na politiku je jasné, že si národ zaslouží lepší vlády, než jakých se mu dostává z voleb. Abychom ale měli vlády, jaké si zasloužíme, bylo by třeba zásadně změnit volební systém. Ten je dnes šitý na míru právě partičce, co se schází k poslední schůzi, aby se příště v lehce obměněné sestavě sešla na schůzi první. (Ivan Hoffman v DENÍKU z 9.9.2009)


13. Pravda o 11. září. Poosmé si svět připomíná výročí teroristického útoku na věže Světového obchodního centra. Navzdory obsáhlému vyšetřování stále není řada okolností uspokojivě vysvětlena. Podezření, že se vše mohlo seběhnout jinak, než jak to bylo oficiálně prezentováno, vzniklo právě kvůli Bushově politice. Nešlo prostě přehlédnout, jak se mu tragédie politicky hodila. Ve jménu boje s terorismem se Bushovi podařilo získat obrovské peníze na války. Vystrašení Američané se smířili s rozsáhlým omezením svých svobod. A protože nic z toho by bez 11. září nebylo, objevily se spekulace, že tajné služby teroristům v útoku záměrně nezabránily, anebo že s nimi dokonce nějakým způsobem spolupracovaly.
O tom, jak se Bush snažil mařit vyšetřování 11. září, jsou sepsány knihy. Podobně existuje dlouhý seznam jeho lží ohledně války v Iráku. A přibývá lidí, kteří se rozhodli říct, co vědí, protože je tíží svědomí, anebo cítí příležitost zaujmout. Hledá se pravda a ta se nemusí krýt s verzí Bushova Bílého domu, kterou papouškovala servilní média. Američany dost možná čeká smutné zjištění, že nepodporovali mír, demokracii a lepší svět, nýbrž partu naftařů a zbrojařů, která se skrze svého člověka v Bílém domě rozhodla expandovat kvůli ropě na Blízký východ. A že když jde o miliardy dolarů, na lidské životy se nebere ohled. (Ivan Hoffman v DENÍKU z 11.9.2009)


14. Přínosná návštěva (Benedikta XVI) Žijeme v době, kdy se lidé stydí používat slova jako pravda, naděje, svoboda, přičemž je ale jasné, že bez pravdy, naděje či svobody nemá život perspektivu ani smysl. (Ivan Hoffman v DENÍKU z 29.9.2009)


15. Hazard v ohrožení. Politici se nedělí na poctivé a nepoctivé, nýbrž na opatrné a neopatrné. I to je poučení z příběhu, jak naši poslanci zvažovali, zda vzít milion od hráčské společnosti. Peníze, jak známo, nesmrdí a skandální rozmach hazardu v České republice bude přímo úměrný výši úplatků, které zákonodárci v minulosti přijali. Důsledkem minulé korupce, a tím pádem i vydíratelnosti zákonodárců je také zapříčiněno, proč s hazardem nelze hnout. Škodlivost automatů a sázek je dávno prokázána a lidské tragedie způsobené hazardem vidí většina lidí ve svém okolí. Změna zákonů, legalizujících zlo, respektive neřest, je těžko představitelná bez výměny zákonodárců, kteří se s hazardem zapletli. Zatočí politici hazardem? Anebo si je opět hazard omotá kolem prstu? (Ivan Hoffman v DENÍKU z 30.9.2009)


16. Lisabonský malér. Odpůrci Lisabonu se snaží proces ratifikace sabotovat, anebo alespoň zpomalit a oddálit. Na svém smetišti chtějí být svrchovanými kohouty, které nebude obtěžovat bruselský byrokrat. Chtělo by to ještě, aby řekli, jaká Evropa by se jim zamlouvala, respektive co chtějí od Evropské unie. A úplně nejlepší by bylo, kdyby nám odpůrci Lisabonu řekli, proč se vlastně snaží vystoupit ze společenství, kde všichni ratifikují „špatné“ smlouvy. Tím by totiž vyvrátili podezření, že nás přivedli do EU proto, aby ji mohli zevnitř rozbíjet, ať už pro vlastní zábavu nebo v cizím žoldu.

Mělo by jasně zaznít, že se na evropském kompromisu nechceme podílet, protože nechceme ostatním pokazit jejich party, s díky odcházíme z klubu. To by všichni členové EU pochopili, ale také ocenili. Lisabonský malér spočívá v tom, že kromě lidí, kterým EU leze na nervy, jsou v Česku i stoupenci Lisabonské smlouvy, co pragmaticky chtějí funkčnější Evropskou unii, anebo rovnou silný evropský stát. Boj stoupenců a odpůrců proběhl a v parlamentu ho vyhráli stoupenci přijetí Lisabonské smlouvy. Odpůrci Lisabonu teď předvádějí figuru čerta, který kam nemůže, tam alespoň zasmrdí. Snad alespoň vědí proč. (Ivan Hoffman v DENÍKU z 2.10.2009)




<< ZPĚT

 

Start: 1.3.2007
Original: www.spmz.info
SPMZ • Nádražní 28, 783 13 Štěpánov u Olomouce
Czech republic

č.ú.: 257346517/0300

děkujeme za podporu!