118. UKÁZKY Z  NÁZORŮ J. A. KOMENSKÉHO (1592-1670), UČITELE NÁRODŮ



Bůh a říše lidská


Ze všeho potřebného je nejpotřebnější Bůh. Hledej spíše Boha než bohatství. Boha hledáme, když pozorujeme stopy božství ve všem, co stvořeno. Za Bohem jdeme, když se cele ve všem odevzdáváme do Jeho vůle. Kdo své základy vybudoval na Bohu, stojí na pevné skále a je nedobytný. Cicero říká: O tom, kdo popírá boha, se dá sotva soudit, že je duševně zdráv.
Ó Bože, Otče světel, který ses oděl důstojností a světlem se halíš jak pláštěm, s nímž bydlí světlo, a který sám přebýváš v nepřístupném světle, dej, ať i my se zahalíme světlem, dej, ať i s námi bydlí světlo, dej, ať přebýváme ve světle! Pojďte, choďme ve světle našeho Boha!
Mezi Bohem a člověkem je všechno vzájemné: Já miluji ty, kdo milují mne. Opustím je, protože opustili mne. Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám. Přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Bez Boha nejsme ničím. Jen v něm žijeme, pohybujeme se a jsme.
Kristus je skutečně cesta, pravda a život. A tak každý, kdo je mimo Krista, je mimo cestu, pravdu a život, to znamená, že odbočuje z cesty, bloudí a umírá. To, co od lidí Kristus ve jménu Božím vyžadoval, to nebyly nějaké obřady, nýbrž vnitřní obnova člověka, a jak říká, znovuzrození k novému, svatému a plně duchovnímu životu.
V názorech na Boha a na obsah náboženství existuje nekonečný chaos, ať už srovnáváme navzájem všechna vyznání, která můžeme po světě spatřit, nebo posuzujeme každé jednotlivě. Mnohé duše dospívají k názoru, že je lépe nedbat četných a hašteřivých církví a oddat se potají tichému obcování s Bohem.
Náboženství obecné bude univerzálnější než všechna dosavadní, jsouc určeno k rozšíření po celé zemi, i jednodušší a tím snazší. Cílem obecného náboženství je spojovat člověka s Bohem a Boha s člověkem, aby i bez vnějších obřadů mohl být Bůh ctěn v duchu a pravdě. Nežádá si nic jiného než ustavičné chození s Bohem, rozmlouvání s Bohem a konání s Bohem. Záleží hlavně v uskutečňování světa duchovního. Ať tedy zanikne kainovské náboženství, které zakládá sekty, zdvihá pronásledování pro nesouhlas ve víře a prolévá krev a konečně hledá místo na zemi místo nebe.
Základem duchovního světa je závislost člověka na Bohu (jako potoka na prameni, větve na stromě, stromu na kořeni, paprsku na Slunci atd.) Naše moudrost se má týkat poznání Boha a zákona Božího. Místo nebeské moudrosti, nastoupilo nejohavnější odvrácení od onoho Boha, v němž žijeme, pohybujeme se, jsme (Skutky apoštolské 17, 28), a nejpošetilejší dráždění jeho božství. Místo vzájemné lásky a upřímnosti je vzájemná nenávist, nepřátelství, války a vraždění. Místo spravedlnosti nespravedlnost, křivdy, útisky, krádeže, loupeže. Místo čistoty nečistota oplzlost  v myšlenkách, řečech a skutcích. Místo prostoty a pravdomluvnosti lži, klamy a zlé úskoky. Místo pokory zpupnost a nadutost jedněch proti druhým. Běda tobě, nešťastné plémě, že jsi se tak zvrhlo!
Boha uctíváme nejen tím, že děláme, co přikazuje, ale také tím, že trpělivě neseme, co na nás nakládá. Lidé se obyčejně chovají lehkomyslně k  Bohu i k sobě samým. Nedbat Boha znamená zapomínat na závislost, jíž stvoření závisí na svém Stvořiteli a kterou musí podržovat v myšlení, chtění a skutcích, chce-li se zachovat bez pohromy. Zapomínat na to a přičítat všechno sobě nebo slepé náhodě znamená zvrhat se v neznaboha, tj. v nerozumnou němou tvář. Kdokoli se chce co nejlépe zasloužit o Boha a lidi (to má ovšem chtít, kdokoli může), nechť to činí, aby přivedl co nejvíce lidí k Bohu. To je víc, než kdyby dal chudým bohatství, slepým vidění a mrtvým život.
Ubohý, kdo na něčem pracuje bez spolupráce Boží, neboť takové dílo nevychází od toho, v němž jediném je stálost a podstata podstat, a proto se konečně rozpadne. Ale Bůh nespolupracuje s nikým, leč s těmi, kteří pracují na jeho díle.


Bůh je Bohem řádu.

Není moci, leč od Boha. Umění vládnout se zakládá na moudrosti, nikoli na síle, na opatrnosti, nikoli na úskoku. Všichni, kdo vynikají mocí, musí se tak chovat, aby byli milováni od dobrých a obáváni od zlých. Řád světa učí, že existuje Bůh, neboť řád nemůže pocházet z nějaké náhody. Neboť si představ: Kdybys měl připraveny typy této knihy a kdybys je rozmetal a naházel zase na hromadu, tisíckrát a tisíckrát a zase tisíckrát a nekonečně častěji, přece nikdy nevznikne taková kniha, jakou jednou složilo umění. Jak tedy mohl svět, tak uspořádaná soustava, vzejít náhodou?
Kdekoli panuje řád, tam je i cosi, co jej řídí. Řád je duše věcí. Neboť všecko, co je spořádáno, zachovává svůj stav neporušený potud, pokud zachovává řád; opustí-li řád, chřadne, kolísá, padá a boří se. Kde je množství, tam je i zmatek, pokud se množství působením řádu neuvede v jednotu. Avšak tam, kde je řád, je i podřízenost. Anarchie je zhoubnější než jakákoli tyranie.
Magnet lásky lépe udržuje lidská společenství než hrůzovláda. Zákony jsou vždy stanoveny někým výše postaveným a jsou závazné pro níže postaveného. Vracejme se!, od rozptýlení k jednotě, od zmatení k řádu, od domněnek k pravdě, od obvodu věcí k jejich středu, od nás samých a od tvorstva k Bohu! Především však procitněte vy, kterým je dáno spravovat lidské věci. Vy, učitelé lidstva, filosofové, vy, teologové, kteří vedete duše od pozemských záležitostí k nebeským výšinám, vy, světské vrchnosti. Vy všichni jste zároveň lékaři lidstva. Vy budete skládat Bohu účty, bude-li vaší liknavostí dopuštěno něco, co by vneslo klam do lidských záležitostí nebo co by dovolilo, aby se něco zdravého zničilo a zahynulo.


Člověk

Ani sama smrt nebo sám svět neukončuje lidský život. Šťasten, kdo ze života matčina vynesl údy dobře vytvořené! Tisíckrát šťastnější ten, kdo odtud vynesl duši dobře očištěnou! Je zřejmé, že smrt je přechodem jinam. Tak, jako tělo je dříve než šat a může být bez šatu, tak i duch je dříve než tělo a může existovat i bez něho, neboť tělo není ničím jiným než šatem ducha. Duch je v nás to, čím jsme obrazem Božím, tj. čím jsme maličtí bohové, totiž lidé. Člověk je složen z těla, duše a ducha. Hle, Trojice!
Upadli jsme do propastí nesmírně nebezpečných pro duši i tělo. Nejvznesenější stvoření Boží, člověk, zapomněl na cennější složku sebe sama a ničemu se nevěnuje méně než tomu, kvůli čemu sem byl vyslán.
Antikrist
Antikrist všude vládne, někde více, někde méně. Věztež tedy všichni křesťané, že všichni musíme nezbytně buď se ke Kristu vrátit, nebo s Antikristem zahynout. Avšak kdo jsi moudrý, vyvol si vůdce života, abys žil. Kdokoli hledáš toliko vnějškovosti, obřady, skvělost, bohatství, úřady, moc a panství, jsi Antikrist, nikoli Kristův služebník. Satanovi záleží na tom, aby porušení postupovalo pozvolna tak, aby lidé nepozorovali, jak propadají zkáze, dokud se neocitnou v  propasti zkázy. Ďábel se stále snaží, aby lidé neznali, co je dobro a co zlo, ba docela aby považovali dobro za zlo a zlo za dobro a ochotně se nechali spoutat těmito řetězy nevědomosti. Kam nedosahuje žádné světlo, tam zaujímá pevné místo tma jako v hlubokých podzemních slujích. Podobně v mysli, do které neproniklo žádné poznání věcí, nevyhnutelně vládne nevědomost. Ze
světla pochází poznání věcí, ze tmy neznalost věcí. Tma sama o sobě není nic než stav bez světla. Světlo má moc zahnat tmu, ne naopak. Tma nemá sil, aby odstranila světlo. Temnoty nelze zapudit temnotami. Omyly vzniklé z neznalosti je třeba rozptýlit tichým světlem zjevné pravdy. Podvodník Satan slíbí světlo a pak směřuje do tmy, do níž též postupně zatlačí neobezřelé lidi. Jestliže se něco odvrací od světla, zahaluje se tím samo do stínu. Jestliže světlo ustupuje, nastupuje tma, jestliže se světlo vrací, tma opět ustupuje. Vždyt lidé, kteří vidí alespoň něco, vidí, že na místo moudrosti panuje buď nevědomost, nebo sofistika, namísto zbožnosti buď nevěrectví, nebo pověrčivost, namísto řízení společnosti buď anarchie a zmatek, nebo tyranie a útisk.

Protože dílo světla je v nepřátelském poměru ke království temnot a bude zde třeba podstoupit zápas nejenom s nevědomostí, ale také se zlovolností a zvráceností i se zatvrzelostí lidí i ďábla hájících své temnoty, na něž jsou zvyklí, budeme moci sloužit Bohu pouze pod jeho ochranou, vedením a záštitou. Přátelé, hledejme (s pomocí Boha) východisko ze svých temnot, ze svých nesnází, ze svých hloupostí, a sice všichni, aby všem bylo dobře.


Výchova

Všichni jsme posláni do téže školy světa a ukládá se nám připravovat se pro jiný život. Zanedbávání výchovy je zkázou lidí, rodin, říší i celého světa. Vševýchova je univerzální zušlechťování celého lidského pokolení. Nešťastné vzdělání, které nepřechází v mravnost a zbožnost. Neboť co je vzdělání bez mravnosti? Kdo prospívá ve vědění a ztrácí na mravech, praví staré přísloví, více ztrácí než získává. Nic není v životě tak nutné, jako vyzbrojit se životní moudrostí. Od učení moudrosti a od vzdělávání ducha nemá být nikdo zdržován, neřku-li vzdalován. Stará-li se někdo jen o to, co máme společného se živočichy, tedy o bytí, život, výživu, pohyb a smyslové požitky, stává se z něho člověk živočišný a zvířecí čili zvířecký.
Žít a nevědět proč žiješ, znamená žít tak, jako žije moucha nebo kopřiva.
Děti jsou stvořením družným, již od kolébky milujícím společnost. A tak je nesmíme sužovat samotou, ale ani je nemůžeme jen tak pouštět do společnosti dobrých i špatných bez rozdílu.
Dvouletým, tříletým a tím více čtyřletým je už možné vštěpovat znalosti o Bohu a o životě a smrti, skrze niž vezdejší život přechází v jiný, aby tak podle míry své chápavosti začínali vnímat, proč zde jsou a co mají dělat. Rodiče budou učit své potomky následujícím věcem:
Pracovitosti. Nedovolí jim zahálet, ale budou je navykat na to, aby od útlého věku něco dělali, a to zpočátku něco zábavného, co by však později přinášelo skutečný prospěch.
Trpělivosti a mravnosti. A zvlášť tehdy, když se děti dopustí nějakého poklesku, je třeba je pokárat. Také není možné snášet jejich odmlouvání.
Zbožnosti. Děti se musejí od útlého mládí učit úctě vůči Bohu.
Rodiče musejí děti učit nějaké dovednosti, jíž by se později živily a sloužily státu.
Čilosti a podnikavosti při vyřizování záležitostí a při plnění svěřených úkolů.
Jednoduchosti v jídle, oblékání atd.
Rodiče musejí učit děti poctivosti, otevřenosti a cudnosti, aby se naučily vyhýbat se temnotě a poučily se o tom, že veškeré jejich konání se má odehrávat na světle.
A co nejpečlivěji musí být dítky střeženy před špatnou společností, aby se nenakazily.
Neboť zlo se pro porušenost přirozenosti přichycuje snáze a pevněji. Nutno tedy od mládeže vším úsilím oddalovat všechny příležitosti ke zkáze, jako jsou špatné společnosti, oplzlé řeči, prázdné a neužitečné knihy (nebo příklady chyb, ať se vloudí zrakem, nebo sluchem, jsou pro duši jed) a konečně zahálka, aby se dítky nečinností neučily zločinnosti nebo zakrňovaly duševně. Lépe tedy bude, když budou zaměstnány vždycky něčím, ať vážným, nebo zábavným, jen když se nenechají zahálet. Je naprosto nutné zakročovat proti zlu mocí. Zakročuje se kázní, tj. káráním a trestáním, slovy a ranami, jak je třeba, vždy hned po činu, aby klíčící zlo bylo potlačeno hned v zárodku, anebo raději aby bylo pokud možno vyvráceno i s kořeny. Kázeň tedy musí žít ve školách ne tak pro vědomosti (neboť ty, je-li vyučováno správnou metodou, jsou rozkoší a vnadou pro lidskou mysl) jako pro mravy.
Nepodléhat porušení je lepší než být napravován. Zlu se nesmí dovolit, aby zesílilo.
Ctnost se pěstuje skutky, ne řečmi. Především bude nutno vštěpovat hochům čilou ochotu sloužit jiným. Bedlivě tedy musí být mládeži vštěpován cíl našeho života, totiž že se nerodíme jenom pro sebe samé, nýbrž i pro Boha a pro bližního, to je pro společnost lidského pokolení. Máme se snažit a usilovat svou službou být na prospěch co nejvíce lidem. Pěstování ctností musí začínat od nejútlejšího věku, dříve než se duše nakazí.
Věčnou podstatou zmatků je to, že každý touží jednat pro osobní prospěch. Má-li se toto jeviště světa změnit, je nutné, aby se od nejhlubších základů změnilo všechno lidské vzdělávání.
Je třeba pečovat o tělo, a to ne tak, abychom žili jen pro ně, nýbrž protože nemůžeme žít bez něho. O duševní stránku je však třeba pečovat více, protože ona působí, že lidé žijí lidským způsobem.
Zvrácené touhy se nedají potlačit, když k nim jsme shovívaví, ale když jim klademe odpor. Stejně tak se oheň neuhasí olejem nebo nezadusí hromadou dříví, nýbrž je třeba mu odejmout jeho potravu.
Činný život je opravdovým životem, zahálka je hrob za živa. Střez se, abys malicherným věcem nevěnoval více času než věcem důležitým. Cokoli dobrého můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Ke vzdělání patří znalost jazyků jakožto tlumočníků mysli. Nechť myšlenky, slova a činy
a činy tvoří jedinou harmonii. Spíše musíme být hotovi zemřít než se pošpinit a ztratit svou čest.
Knihy
Nesmírné hromady knih jsou spíše na podívanou než k užitku a to ukazuje jejich marnost; mysl spíše matou, než vzdělávají. Právě proto lidé moudřejší počínají mít obavu, že nebudou-li nějak položeny meze této obrovské a stále ještě rostoucí potopě knih, brzy lidé nebudou nic číst nebo ničemu věřit a že bezbožnost a ateism zaplaví vše, jak toho vidíme počátky na všech stranách, a ponejvíce u těch národů, které samy sebe považují za nejvzdělanější. Pokud jde o knihy dobrých a užitečných autorů, bude třeba pořídit z nich výbory. Nechť se neopomene nic, co by sloužilo pravdivější moudrosti, zbožnosti a řádu.
Filozofie je příliš košatá, takže je téměř lepší nic nevědět než nechat se donekonečna mást odlišnými názory a místo světla vědění tápat jen mlhou různých mínění.
Moudrost je uvězněna v knihách a v knihovnách a zřídka se objevuje v myšlenkách, výrocích nebo skutcích lidí. Příčinou této pohromy je i samo množství a rozličnost knih. Vždyť je jich více, než aby život kteréhokoliv smrtelníka stačil k přečtení buď jen jedné tisíciny z nich. Vážnější knihy,
od nichž si slibujeme rozhojnění moudrosti, je třeba číst souvisle dvakrát nebo třikrát. Při prvním čtení vyznačme všechny pozoruhodné věci podtržením nebo hvězdičkami na okraji. Ze všeho co čteš, si pořizuj výpisky.
Nakladatele pak musíme snažně prosit a zavazovat, aby nerozmnožovali papír, nýbrž moudrost a aby si za cíl kladli ne zisk měšců, nýbrž světlo duší, aby byli opravdu služebníky světla, ne otroky Plutónovými (boha bohatství), strůjci temnot a zmatků.
Písmo svaté budiž všem křesťanským školám začátkem i koncem všeho. Buďte vymyšleny způsoby, kterak by se mládež Bohu zasvěcená obeznámila s biblí tak jako s abecedou.
Kabala je z hebrejského kabbalah, což v obecném smyslu znamená „předávání učení“, ve specifickém významu jde o zvláštní mystickou tajnou židovskou nauku. Knihy jsou nejpohotovější vozidla pro rozesílání moudrosti v nich skryté na všechny strany.


Ukázky vybral a uspořádal František Venzara



<< ZPĚT <<

 

Start: 1.3.2007
Original: www.spmz.info
SPMZ • Nádražní 28, 783 13 Štěpánov u Olomouce
Czech republic

č.ú.: 257346517/0300

děkujeme za podporu!