61. Ukázky z knížky Petera Russella OD VĚDY K BOHU - Fyzikova cesta do mysteria vědomí, Dybbuk, Praha 2008 (Jan Šavrda, Sekaninova 12, Praha 2, tel.: 224 938 124)


Jak se vodík, nejjednodušší ze všech prvků, rozvinul do bytostí, jako jsme my, schopných odrážet nezměrnost vesmíru, chápat jeho fungování, a dokonce zkoumat matematiku vodíku? Jak se z průhledného plynu stal systém, který si může uvědomovat sám sebe? (Strana 19, dále jen číslo stránky.)

Vědomí se neskládá z hmoty. A hmota, jak předpokládáme, neobsahuje vědomí. (30) Jak něco tak nehmotného, jako je vědomí, mohlo povstat z něčeho tak nevědomého, jako je hmota? Dnes věřím, že namísto snahy vysvětlit vědomí v pojmech materiálního světa, bychom měli rozvinout nový světonázor, v němž je vědomí základní složkou reality. (32)

Co je vědomí? Tento pojem není snadno definovat, částečně proto, že jej používáme k pokrytí nejrůznějších významů. Můžeme říci, že bdící osoba je při vědomí, zatímco někdo, kdo spí, není. Způsob, jakým budu slovo vědomí používat, se (…) vztahuje ke schopnosti vědomí - schopnosti vnitřního prožitku, bez ohledu na jeho povahu a intenzitu. (33)

Schopnost vědomí není omezena na lidské bytosti. Pes si nemusí být vědom všeho, čeho my. Nepřemýšlí nebo neuvažuje jako lidé a pravděpodobně si neuvědomuje ani sám sebe stejně, to ale neznamená, že by neměl vnitřní svět prožitků. Když sleduji psa, usuzuji, že má svůj vlastní duševní obraz světa, plný zvuků, barev, vůní a pocitů. (34)

Schopnost vědomí je vlastnost, kterou sdílíme všichni, ale to, co se v našem vědomí odehrává, formy, které na sebe vědomí bere, se značně liší. Toto je naše osobní realita, kterou všichni známe a prožíváme. Tuto osobní realitu vesměs zaměňujeme za fyzickou realitu a věříme, že jsme v přímém kontaktu se světem „venku“. Avšak barvy a zvuky, které užíváme, ve skutečnosti „mimo“ nejsou: všechno to jsou obrazy v mysli, obrazy reality, které jsme sami vytvořili. Tato skutečnost vede k radikálnímu přehodnocení vztahu mezi vědomím a realitou. Německý filozof Immanuel Kant … ostře rozlišoval mezi formami jež se objevují v mysli - které nazýval phenomenon (řecké slovo znamenající „to, co se zdá být“) -, a světem, který tento vjem vyvolal, který nazýval noumenon (což znamenalo „to, co je vnímáno“). Vše, co známe, zdůrazňoval Kant, je fenomén. Noumenon, „věc sama o sobě“, navždy zůstává mimo naše poznání. (40)

Když se podívám na strom, světlo od něj odražené tvoří obraz stromu na sítnici mého oka. Fotosensitivní buňky na sítnici uvolňují elektrony, které spouští elektrochemické impulsy, jež putují po optickém nervu do zrakové kůry mozku. Zde jsou data komplexně zpracována a jsou identifikované tvary, vzory, barvy a pohyby. Mozek tyto informace nakonec začlení do souvislého celku a vytvoří svou vlastní rekonstrukci vnějšího světa. Nakonec se v mém vědomí objeví obraz stromu. „Oříškem“ zmíněným dříve však zůstává, jak nervová aktivita vede k vědomému prožitku. Ačkoliv nemáme ponětí, jak se obraz dostává do vědomí, děje se tak. Mám vědomý prožitek pohledu na strom. Podobné činnosti probíhají s ostatními smysly. Myslím si, že vnímám okolní svět, avšak jediné, co si přímo uvědomuji, jsou barvy, zvuky a vůně, které se objevují v mé mysli. (41)

Ve fyzické realitě neexistuje žádný zvuk, pouze tlakové vlny ve vzduchu. Zvuk existuje pouze jako prožitek v mysli příjemce - ať už se jedná o lidskou bytost, jelena, ptáka nebo mravence. Ve fyzickém světě má světlo různé frekvence, ale samotné světlo nemá žádnou barvu, stejně jako elektrické impulsy přenášené z oka do mozku. Zelená, kterou vidíme, je vlastnost vytvořená ve vědomí. Existuje pouze jako subjektivní dojem mysli. (41)

Existuje tudíž tolik různých způsobů vnímání světa, kolik se ve vesmíru nachází forem života. To, co považujeme za realitu, je zkrátka konkrétní způsob, jakým lidská mysl vnímá a interpretuje fyzický svět. (49) Všechno, co známe, vnímáme a představujeme si, každá barva, zvuk, pocit, myšlenka, je forma, jakou vytvořilo vědomí. Co se týče tohoto světa, vše tvoří vědomí. (52)

Představte si jádro atomu zvětšené do velikosti zrnka rýže. Celý atom by pak měl velikost fotbalového stadionu a elektrony by byly dalšími zrnky rýže létajícími kolem sedadel. Britský fyzik sir Arhur Eddington na počátku dvacátého století prohlásil: „Hmota je většinou strašidelně prázdný prostor.“ Přesněji, je to z 99,0000000 procent prázdnota. Pokud je fyzická realita především prázdný prostor, proč nám svět připadá tak hmotný a pevný? Proč mých 99,9… procent prázdného prostoru mé ruky jednoduše neprojde skrz 99,9… procent prázdného prostoru stolu, na kterém spočívá? Nejprostší vysvětlení je, že elektrony se kolem jádra pohybují tak rychle, že vytváří neproniknutelnou slupku, kterou jiné částice normálně nemohou proniknout. Představte si osobu, která kolem sebe točí závažím na provázku: nikdy se k ní nemůžete dostat dostatečně blízko, aby jste se jí dotkly, protože kroužící závaží vás drží v úzkých. Podobně když se setkají dva atomy, jejich elektronové orbity jim zabrání skrze sebe projít, a chovají se, jako by byly pevné koule. (46) Ať už je hmota cokoli, je jen velice málo hmotná, pokud vůbec. (47)

Když fyzici tvrdí, že nic nemůže dosáhnout rychlosti světla, mluví o hmotných objektech. Einstein ukázal, že se vzrůstající rychlostí se nemění jen prostor a čas, ale také hmota. V případě hmoty se však jedná spíše o nárůst než zmenšování: čím rychleji se něco pohybuje, tím více hmota narůstá. Pokud by nějaký objekt někdy dosáhl rychlosti světla, jeho hmota by se stala nekonečnou. Avšak pro pohyb nekonečně velké hmoty by bylo potřeba nekonečné množství energie, více, než jí je v celém vesmíru. Tudíž, jak tvrdí vědci, nic nemůže dosáhnout rychlosti světla. Nic, s výjimkou světla. Světlo putuje rychlostí světla. A to proto, že se nejedná o materiální objekt: jeho hmota je vždy přesně nulová. Představme si odhmotněného pozorovatele (pouze mysl bez těla), který cestuje rychlostí světla. Einsteinovy rovnice by předpovídaly, že z pohledu světla pozorovatel nikam necestuje a zabere mu to nulový čas. To prozrazuje o světle něco velice zvláštního. Ať už je světlo cokoli, zdá se, že existuje v říši, kde není žádné předtím a potom. Je pouze nyní. (58)

Fyzické světlo není hmotné a není součástí materiálního světa. To stejné platí o vědomí: je nehmotné. Fyzické světlo se zdá být základem vesmíru. Stejně tak světlo vědomí je základní, bez něj bychom nic neprožívali. (64)

Všechno, co zažíváme, je vytvořeno v našem vědomí. Náš pocit, že jsme jedinečné já, je pouhá konstrukce mysli. Přirozeně si své já představujeme ve středu vnímaného světa, což nám dává pocit, že jsme uvnitř světa. Pravda je však přesně opačná: všechno je uvnitř nás. Nejste umístěni v prostoru. Prostor je ve vás. (74)

Říše světla se nějakým způsobem zdá být mimo prostor a čas. Stejně tak, když uvažujeme o podstatě čistého vědomí, prostor a čas mizí. V obou případech existuje pouze vždy přítomný okamžik. Ve fyzice se ukazuje, že světlo je absolutní veličina. Prostor, čas, hmota a energie nejsou stálé, jak jsme si kdysi mysleli. Novými absolutními veličinami jsou vlastnosti světla - rychlost světla ve vakuu a kvanta akce fotonu. Podobně v říši mysli, je vlastnost vědomí absolutní veličinou. Je to společné východisko veškerých prožitků - včetně prostoru a času. … Světlo vědomí, které ve mně září, je stejné světlo, které září ve vás - a v každé vnímající bytosti. Tyto paralely naznačují, že mezi světlem fyziky a vědomí může existovat nějaký hlubší vztah. Mohly by snad sdílet společnou půdu - společný základ, který se projevuje ve fyzickém světě jako světlo a v říši mysli jako světlo vědomí, jež září v každé bytosti? (75)

Vědomí je zdrojem a stvořitelem všeho, co známe. (80) Současný vědecký světový názor věří, že vědomí se objevuje ze světa prostoru, času a hmoty. Tento materialistický myšlenkový model reality nám tvrdí, že stav naší mysli závisí na událostech ve světě prostoru, času a hmoty. Pokud se budeme na svět dívat s tím, že vše, co známe, je konstrukcí vědomí, všechno se změní. S tímto posunem není náš klid mysli už nadále určován tím, co máme nebo děláme v materiálním světě. Vytvořili jsme své vnímání světa. (82)

Odpuštění je obvykle chápáno jako rozhřešení nebo omilostnění. „Vím, že jsi se zachoval nesprávně, a tentokrát to přehlédnu.“ Avšak původní smysl odpuštění je zcela jiný. Staré řecké slovo pro odpuštění je afésis, což znamená „pustit“. Když odpustíme jiným, opustíme mínění, které jsme do nich promítali a hodnocení, našeho myšlení v termínech správný, nebo špatný, přítel nebo nepřítel. … Odpuštění není něco, co děláme pro druhou osobu, ale něco, co děláme sami pro sebe. Když opustíme naše soudy o druhých, opustí nás s nimi zároveň mnoho z našeho hněvu a mrzutosti. (83) V průběhu let jsem si postupně uvědomil, že osvícení znamená vidět stejný svět, ale v jiném světle. Není to vidění jiných věcí, ale vidění jinak. (84)

Láska je další vlastnost připisovaná Bohu. Tato láska by neměla být zaměňována za to, co je za lásku obvykle považováno v našem světě, neboť ta má často svůj původ ve stejném materialistickém myšlenkovém modelu, který řídí mnoho dalších oblastí našich životů. (85) Láska, o které hovoří mystikové, má zcela odlišnou formu. Je to nepodmíněná láska, láska, která nezávisí na vlastnostech nebo činech druhé osoby. Není založena na našich touhách, potřebách, nadějích, obavách nebo jiném aspektu materialistického myšlenkového modelu. Nepodmíněná láska je láska, která vyvěrá, když se mysl utiší a konečně osvobodí od obav, hodnocení a soudů. Stejně jako klid, který hledáme, je tato nepodmíněná láska vždy uvnitř nás. Není to něco, co musíme vytvořit, je již součástí naší vnitřní podstaty. Čisté vědomí - vědomí nepodmíněné potřebami a starostmi individuálního já - je čistá láska. Já, ve své skutečné podstatě, jsem láska. (86) Pokud je láska to, co všichni chceme, pak bychom měli milovat jeden druhého.

Pokud se chováte způsobem, který neškodí druhým nebo nenarušuje jejich svobodu, chováte se v souladu s dharmou.
Sai Baba (87)


Na rozdíl od Boha, kterého jsem v mládí odmítl, Bůh jako světlo vědomí není v rozporu ani s mými vědeckými poznatky, ani s intuicí a zdravým rozumem. Jedná se vlastně o konečné sblížení vědy a náboženství. (88)

Existují pouze dvě cesty, jak žít svůj život: buď s vědomím, že nic není zázrak, nebo s vědomím, že všechno je zázrak.
Albert Einstein (90)


Až začne věda vidět vědomí jako základní vlastnost reality a náboženství začne Boha považovat za světlo vědomí, které září v nás všech, začnou se tyto dva světonázory opět sbližovat. Dnes, více než kdy jindy, potřebujeme světonázor, který zohledňuje duchovní hledání, neboť právě duchovní vyprahlost naší doby leží za mnoha našimi krizemi. (100)

Čím více se každý z nás rozvíjí, tím více máme co nabídnout ostatním. A čím více se budou rozvíjet oni, tím více budou přispívat ke kolektivnímu probuzení. Tato vzájemná zpětná vazba vede nejen k ještě větší dostupnosti informací a vedení pro vnitřní rozvoj, ale také k lepšímu porozumění a základní moudrosti. (105)

Naše vnější okolnosti se během naší historie značně změnily a lidé v minulosti mohli mít velice odlišné názory. Fungování mysli však zůstává stejné. Způsob, jakým jsme uvězněni v naší interpretaci reality, jak se identifikujeme s omezenými akcepty našeho já, jak si sami vytváříme utrpení - nic z toho se nezměnilo. Stejně tak zůstaly stejné základní praktiky, které nás od těchto překážek mohou osvobodit. V této oblasti není potřeba nových znalostí, ale přeformulování nadčasové moudrosti do současného kontextu. (106)

Žijeme v éře vědy a rozumu. Než přijmeme nové myšlenky, musí odpovídat naší racionální mysli a být ověřitelné. Nestačí, by rezonovaly s naší intuicí, musí dávat smysl i v rámci současného světonázoru. Několik staletí byl náš převládající světonázor založen na předpokladu, že skutečný svět se skládá z prostoru, času a hmoty. Tento materialistický model úspěšně vysvětlil většinu pozemských jevů a záhad - tak dobře, až zdánlivě vyloučil existenci Boha. Astronomové se dívali hluboko do vnějšího vesmíru, ke krajům vesmíru. Kosmologové se dívali hluboko zpět v čase, na začátek stvoření. A fyzikové se dívali hluboko do struktury hmoty, na základní složky vesmíru. Nikdo z nich nenašel žádný důkaz Boha, ani potřebu jeho existence. Vesmír, zdá se, dokonce funguje i bez božské pomoci. Před třiceti lety jsem takovou logiku akceptoval. Dnes si však uvědomuji, že představa Boha, kterého jsme já a věda odmítli, byla naivní a staromódní. … Pokud chceme najít Boha, musíme se dívat dovnitř, hluboko do mysli - do světa, který na prozkoumání vědou dosud čeká. (107) (Poznámka SPMZ: Tuto naději již naplnila moravská duchovní vědkyně Marie Kubištová, /1887-1956/, která je známá pod svým literárním a duchovním jménem Alma Excelsior.)

Pokud se tento nový světonázor stane osobní zkušeností - spíše posun ve způsobu, jakým vnímáme realitu, než nové chápání reality -, náš svět se změní způsobem, který si stěží umíme představit. (…) Osvobozeni od mnoha našich iluzí a mnoha našich obav a soudů již nebudeme jeden druhému způsobovat zbytečnou bolest a utrpení. Vnitřní pohoda a štěstí se stanou skutečnou mírou sociálního pokroku. Podle dnešních standardů to může znít jako nebe na Zemi. Není to však to, co duchovní učení vždy předpovídala? Když si uvědomíme chyby našeho myšlení, přestaneme lpět na věcech, překročíme omezený pocit našeho já a objevíme naši skutečnou podstatu, pak temnota ustoupí světlu. Najdeme spásu, kterou jsme hledali, a naše srdce dosáhnou blaženosti. (108)

Nakladatelství Šavrda Jan - dybbuk, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2, www.dybbuk.cz







<< ZPĚT

 

Start: 1.3.2007
Original: www.spmz.info
SPMZ • Nádražní 28, 783 13 Štěpánov u Olomouce
Czech republic

č.ú.: 257346517/0300

děkujeme za podporu!