99. Ukázky z knihy Osud jako šance.
Autor Thorwald Dethlefsen.


1. Ezoterika je cesta či stezka, která vede k cíli. Vezměme jako konkrétní příklad cestu, která vede z Mnichova do Vídně. Můžeme si ji na mapě prohlédnout, vypočítat vzdálenost obou měst a přečíst zajímavosti o jednotlivých místech, která na této cestě leží, můžeme si prohlédnout fotografie těch, kteří už po této cestě jeli, prohovořit všechny podrobnosti atd.
Všechno to zabývání se cestou „Mnichov - Vídeň“ může být velmi příjemné a zajímavé, jedno jím však nedosáhneme: totiž cílového města Vídně. Pokud se chceme vůbec někdy do Vídně dostat, musíme se vydat na cestu, projet jí, dát se do pohybu. Všechna předchozí zkoumání a informace se nyní mohou ukázat jako užitečné, ale žádné teorie nedokážou nahradit samotný pohyb po cestě. Tento příklad má vysvětlit rozdíl mezi ezoterikou jako cestou a pouhým shromažďováním faktů. Ezoterika vede k cíli, kterého lze dosáhnout pouze tehdy, vydáme-li se na cestu. (str. 13)

2. Všechno živé, co se vyvíjí a vykazuje individualitu, má vědomí, i tehdy, když nám vcítění se do vědomí zcela jiných životních forem činí určité potíže.
Ať chceme nebo ne, musíme toto vědomí přiznat i našim orgánům. Játra se pociťují právě tak jako uzavřená jednotka a individualita.
Budeme-li individuum játra analyzovat dále, narazíme na nové jednotky, totiž buňky. Také každá buňka je individualita. Žije, dokáže se množit, má tedy nepochybně také vědomí, vnímá se jako „já jsem“. Jejím úkolem je být prostě „jaterní buňka“.
Pokud nemá chuť být jaterní buňkou a objeví osobní touhu po svobodě, stane se rakovinnou buňkou, která opouští vyšší řád. Člověk jako vlastník takových buněk, které opustily řád, jim většinou k jejich nově nabyté svobodě negratuluje, nýbrž se všemožně snaží je eliminovat, aby zachoval svou vlastní existenci.
Stejně jako je buňka jako individuum částí většího individua orgánu a orgán také jen částí individua člověk, tak je i člověk pouze částí větší jednotky. (…) Když se člověk nad tímto řádem trochu zamyslí, brzy si uvědomí, že on sám jako buňka má také za úkol pouze řádně vykonávat jemu přidělenou službu. Musí se namáhat, aby byl pokud možno užitečná buňka, stejně jako to on sám očekává od svých tělesných buněk, aby se nestal rakovinným nádorem tohoto světa. Pokud však svévolně opustí daný řád, aby si vychutnal svou špatně pochopenou svobodu, nesmí se vůbec divit, když je eliminován. (26-27) (Podobný vztah existuje i mezi státní mocí a jejími lidskými buňkami, společností. Moudrá státní moc lidské rakovinné buňky řádnou výchovou omezuje k dobru těch buněk i v zájmu své existence. Onemocnění státní moci rakovinou se říká totalita.)

3. Všichni lidé jsou ve skutečnosti hypnotizováni a „spí“. Dokud ale spíme, nemůžeme zjistit, že spíme. Dokud spíme, nedokážeme ani poznat, že všichni ostatní také spí. Dokud spíme, nemůžeme poznat ani probuzení. Musíme se probudit (tj. navázat první tenkou nitku s duchovním světem) - pak teprve rázem pochopíme, že jsme spali, že všichni ostatní spali, že existují někteří, kteří jsou vzhůru.
„Procitněte!“ je tudíž současná výzva. Proberte se z příjemného hypnotického spánku, v němž pouze vykonáváte sugesce jako stroj. Být člověkem je koncept, který musí každý jednotlivec teprve splnit. Proto je nutné opustit platónskou jeskyni stínů a odvážit se podívat do oslepující skutečnosti. Indové proto tento svět nazývají „Mája“ jako svět klamů, staří Egypťané mluvili o závoji Isis. Hypnotizovaný je nesvobodný člověk, je to loutka na neviditelných provázcích, ukazuje nám pouze naši ubohou skutečnost, je zrcadlem člověka, který se ještě nestal vědomým.
Esoterická cesta (tj. cesta Zákona) vede z kolektivního spánku k bdělému vědomí opravdového lidství. Ezoterika burcuje ty, kteří už nespí tak hluboce a jsou připraveni otevřít oči. Jak zodpovědět to, že člověku sugerujeme ještě větší ospalost? (43-42)

4. Zákon polarity je základem hermetické filozofie. (Tj. cesta duchovního poznání, které naše webové stránky zdarma nabízejí.) Cesta člověka vede přes střet s polaritou. Cílem cesty je její překonání. Pro člověka je nemožné představit si jednotu mimo polaritu. V symbolice čísel to znamená, že číslo jedna není myslitelné, pokud není ještě stvořeno číslo dvě, jednička prostě předpokládá existenci dvojky. (…) Tak existuje plus a minus, muž a žena, elektrické a magnetické, kyselé a zásadité, dur a mol, dobro a zlo, světlo a tma. Řada příkladů se dá prodlužovat donekonečna, neboť ke každému pojmu existuje protipól. Tyto pojmové páry nazýváme protiklady a jsme zvyklí v konkrétním případě klást otázku „buď - anebo“. Neustále se snažíme všechny fenomény přiřadit dvojici pojmů. Něco je buď malé, nebo velké, světlé, nebo tmavé, dobré, nebo špatné. Domníváme se, že tyto protiklady se navzájem vylučují - a v tom spočívá chyba našeho myšlení.
Skutečnost se skládá z jednot, které se lidskému vědomí jeví polárně. Z toho však nesmíme usuzovat, že tedy neexistuje. Vnímání polarity předpokládá nutně existenci jednoty. Dvojka může být vždy jen následkem jedničky. Ale právě protiklady vytvářejí vzájemnou jednotu a jejich existence je navzájem závislá. (46-47)
Základní lidská zkušenost s polaritou je dech. Na něm můžeme studovat zákony polarity, které lze přenést na celý vesmír. Neboť jak dole, tak nahoře. Když vdechneme, následuje bez dalšího s absolutní jistotou jako protipól výdech. Za tímto vydechnutím se stejnou jistotou následuje opět nádech. Neustálé střídání obou pólů tvoří rytmus.
Rytmus je základní vzor všeho života. Zničíme-li rytmus, zničíme život. Rytmus sestává vždy z obou pólů, je to tedy „jak-tak“, nikdy „buď-anebo“. Kdo se brání vydechnout, nemůže se ani nadechnout a obráceně. Neboť jeden pól žije z existence toho druhého pólu. Odstraníme-li jeden pól, zmizí ten druhý také. Jeden pól podmiňuje ten druhý. To, co se při dýchání jeví všem jako naprostá samozřejmost, se ale přehlíží téměř ve všech ostatních oblastech. (Platí to i pro polaritu dobra a zla.)
Dokud je člověk ve svém postoji a myšlení „pro něco“ a „proti něčemu“, ničí jednotu. Člověk je pro zdraví a proti nemoci. Nechce pochopit, že zdraví a nemoc se jako polarity navzájem podmiňují a žijí jedna z druhé. Zdraví získá svou existenci teprve díky nemoci. Zdraví může povstat teprve z nemoci.
Kdo pochopil zákon polarity, ví, že člověk může dosáhnout každého cíle pouze přes opačný pól, nikoli přímou cestou, jak se o to mnozí neúspěšně pokoušejí. (…) Všechny moudré nauky nás učí, že člověk se osvobodí, teprve když se podřídí zákonu. Ale člověk tento zákon nechce chápat.
Každý postoj pro něco nebo proti něčemu je fixace. Život je rytmus, a tudíž pohyb. Fixace ale brání pohybu, a je tedy životu nepřátelská. S každým zafixovaným míněním nebo názorem, který člověk v nějaké oblasti má, brání vývoji. (47-49)
Ze zákona polarity plyne, že všechno, co existuje, má právo existovat. (50)
Když se člověk naučí první důležité pravidlo, že všechno, co je, je dobré, protože to je, bude se mu do duše navracet stále více klidu a míru. Opravdová aktivita vzniká z klidu. Je známkou zralosti nechat dění volný průběh, nezasahovat. (51)
Člověk se může setkávat vždy jen s myšlenkami, lidmi a situacemi, pro něž má svou vlastní rezonanci, nebo jak tomu v budoucnosti budeme říkat, pro něž má afinitu. Bez odpovídající afinity nemůže nikdy dojít k projevení. Dostane-li se někdo do sporu nebo do bitky, nikdy se to neděje náhodně, nýbrž vždy na základě vlastní afinity k takovému zážitku. Vinu za případné následky takové rvačky nese i ten, který si o sobě myslí, že k tomu přišel docela nevinně. Bez odpovídající afinity by ale k tomu nikdy přijít nemohl. Když někoho na ulici přejede auto, ani čistě právní a skutková vina ostatních nic nemění na skutečnosti, že přejetý člověk byl pro tento zážitek zralý, jinak by tato událost nikdy nemohla vstoupit do okruhu jeho zkušeností. (56)

5. Jenom když je člověk nemocen, může být vyléčen - bez nemoci není uzdravení. (103)
V technice existuje mnoho varovných systémů, například červené světlo na chladicím boxu, které se rozsvítí, když teplota uvnitř příliš stoupne. Žádný rozumný člověk nepůjde nikdy při rozsvícení toho světla k boxu, nevyšroubuje žárovku a nebude po zhasnutí světla hrdě prohlašovat, že chladicí box spravil. Při „opravě“ člověka se však tento groteskní postup neustále opakuje. Sotva se rozsvítí nějaký symptom, už ho lékař odstraňuje a vydává ten trik za úspěšné léčení.
Onemocnět člověk může vždy pouze vlivem prvotního principu, (tj. lidského myšlení a cítění), ale ne působením bakterií, virů, toxinů a podobných neřádů. Léčení znamená učinit člověka zdravějším, zasvětit jej, přivést ho blíže ke zdraví. Léčení je spojeno s procesem uvědomění, který člověka opět usmíří s principem (božstvem), jímž onemocněl.Takto chápané léčení není samo o sobě pouze otázkou stále lepších technických prostředků, dokonalých diagnostických systémů, ba ani chemie. Léčení je stále kněžský akt, který se odehrává mimo hmotnou rovinu. Skutečný léčitel tím musí být od přírody pověřen, musí být iniciován. Paracelsus a Hahnemann byli kupříkladu takovými od přírody zasvěcenými muži. (105-106)
Jedním z nejzákladnějších poznatků v oboru lékařství je homeopatie, kterou v její nejplatnější formě vypracoval a dále šířil Samuel Hahnemann (1755-1843). Výchozí látkou pro lék může být téměř všechno, co se v podobě hmoty vyskytuje na tomto světě, ale my se omezíme na látky ze tří přírodních říší: minerální, živočišné a rostlinné.
Vezměme jako příklad rulík zlomocný neboli belladonnu (Bell.) (Roste v lesích na pasekách, jeho třešňovité bobule jsou prudce jedovaté pro obsah alkaloidu atropinu.) Z tohoto plodu se vyrobí tinktura, která představuje výchozí látku, a proto je zvaná také pratinktura. Z této pratinktury vezmeme jen část, přidáme k ní deset dílů rozpouštědla, například alkoholu, a všechno dohromady protřepeme. Toto třepání, které, přesně řečeno, se skládá z určitého počtu prudkých pohybů, se nazývá potencování. Konečný výsledek tohoto postupu se nyní nazývá bell.D.1, tj. první desetinná potence rostliny beladona. Z této bell.D.1 se vezme další díl a protřepe se s deseti díly rozpouštědla a získá se bell.D.2. Tento proces potencování se stále opakuje. Můžeme dostat belladonu D30, ale také D200 i D10 000. U potence D23 už nemůže být přítomna ani jediná molekula prasubstance. Belladona D30 se od belladony D200 chemicky vzato neliší vůbec ničím - obojí je čistý alkohol a z tohoto pohledu si nezaslouží vůbec název „belladona. Přesto homeopatie pracuje s těmito „vysokými potencemi“ - Hahnemann používal téměř výlučně třicátou potenci a prováděl s ní veškeré kůry. … Z léku v třicáté potenci (D 30) si pacient smí vzít jen jednu dávku denně, potenci D 200 dostane jen jedenkrát a pak šest týdnů žádný lék. (106-110)
Pro posměváčky je velmi snadné prohlásit homeopatii za pověru. Na druhé straně ale stojí úspěchy, které jsou tak jednoznačné, že i hesla jako efekt placebo, spontánní uzdravení, autosugesce a jiné znějí jako výmluvy. Podezírat homeopatického lékaře , který třicet let vede svou praxi výlučně homeopaticky, že pracuje pouze s obrazotvorností svých pacientů, je známkou naivity a hlouposti. Spíše tu chci poukázat na účinnost homeopatie, která daleko převyšuje všechny postupy školské medicíny. Všechny protiklady se rychle vyřeší, oddělíme-li dva pojmy: informace a nositel informace. Informace je vždy něco nemateriálního a k přenosu potřebuje materiálního nositele. Stejné nosiče informací mohou přenášet nejrůznější informace a stejné informace mohou být svěřeny nejrůznějším nosičům. Obvykle jde v první řadě o tu informaci a nezáleží tolik na materiálu nosiče.
Chceme-li se seznámit s Goethovým Faustem, není podstatné, jestli je text natištěn na papíru, vyrytý do kovu nebo namluvený na pásce. Důležitá je informace sama. (110-112)
Nyní se dostáváme k jádru věci: Jak mohu zjistit, která informace nemocnému chybí, a jak poznám, kde se v makrokosmické oblasti chybějící informace manifestuje? Odpověď nalezneme v klasické formulaci Hahnemanna: „Similia similibus curantur,“ neboli „Podobné nechť je léčeno podobným.“ Téměř každá substance nacházející v přírodě je jedovatá. Jedovatost různých substancí se liší pouze dávkou, která je pro účinek jedu potřebná. Každá substance od určitého množství způsobuje projevy otravy v lidském organismu. Homeopatii slouží zkoušení léků na zdravých lidech; člověk si z každé substance vezme tolik, až zdravý organismus onemocní. Všechny symptomy, které se přitom vyskytnou, jsou přesně pozorovány a protokolovány. Tak dostaneme obraz otravy, respektive obraz léku určité substance. Opakovaným zkoušením stejné substance na různých jedincích se dá vytvořit charakteristický obraz účinků určitého prostředku. Najde-li lékař nemocného, jehož souhrn symptomů má velkou podobnost s obrazem této nemoci, která byla vyvolána určitým prostředkem u zdravého člověka, je tento prostředek „simile“, tj. správný lék, který je schopen nemocného uzdravit. Nemocný ovšem nedostane lék v materiální (jedovaté) formě, nýbrž v určité potenci. Není zřejmě náhoda, že v řečtině slovo pharmakon znamená jed i lék.
Nemocný dostane to, co mu chybí. Tato informace se stará o to, aby z tělesné oblasti byl vyloučen princip, který se stal hmotným a jedovatým. Toto vyloučení lze experimentálně změřit. Dostane-li pacient dávku sulfuru D 200 (síra), začne jeho tělo vylučovat najednou asi šestsetkrát více síry, než je normální - až 5,76 gramů denně. (114-116)

6. Čísla nejsou něco, co si člověk vymyslel či stvořil stejně jako jazyk, nýbrž něco, co člověk nalezl. Čísla jsou prapůvodní kvality, skutečnosti vyššího řádu. Čísla při správném pozorování odhalují zákony a tajemství tohoto stvoření - zobrazují proces stvoření. (121)
Odjakživa je číslice 1 spojována se Stvořitelem, „jediným Bohem“. Pojem Bůh je označení oné jednoty, která lidem sice není přístupná, ale vyplývá nutně ze zkušeností s polaritou. Když se člověk posuzuje jako polární bytost s omezeným vědomím, následuje z důvodů zákona polarity fakt, že k polaritě musí existovat jednota; když najdeme dvojici, musí nutně vyplynout z jednoty. Bez jednoty nemůže být polarita. Bez Stvořitele není stvoření, bez otce není dítě. Stejně jako z existence dítěte můžeme s jistotou usuzovat na bytí otce, můžeme také z existence polárního světa se stejnou jistotou usuzovat na bytí nepolárního, jediného Stvořitele. Tuto původní a nám nepřístupnou jednotu nazýváme Bůh.
Z definice vyplývá, že každá představa, kterou si o tomto Bohu uděláme, musí být nutně mylná. Každá lidská představa je totiž polární a nedokáže nikdy adekvátně vyjádřit něco nepolárního. Číslo 1 se nedá množit ani změnit, neboť 1 x 1 = 1 a 1 : 1 = 1. (126-127)

7. Nemocí musí člověk projít, nikoli ji obejít. Trápení musí člověk překonat, nikoli obejít. (137) Smrt následuje za životem se stejnou jistotou jako výdech za nádechem. Ale podle stejného zákona si stav smrti vynutí vznik života. Toto rytmické putování duše skrze život a smrt se odpradávna nazývá reinkarnace (= opětovné zhmotnění). Platón o ní věděl stejně dobře, jako Goethe. (144-145) Jen ten, kdo se naučí podřizovat se sám zákonu, nebude jeho existenci pociťovat jako nátlak. Absolutní svobodu zažije pouze ten, kdo se podrobí řádu tohoto vesmíru a splyne s ním. (196)




(červenec 2011)



 

<< ZPĚT <<

 

Start: 1.3.2007
Original: www.spmz.info
SPMZ • Nádražní 28, 783 13 Štěpánov u Olomouce
Czech republic

č.ú.: 257346517/0300

děkujeme za podporu!