111. Smrtí nekončí život člověka, smrtí končí jen život jeho fyzického těla



Sdružení přátel morálního zákona - Smrtí nekončí život člověka, smrtí končí jen život jeho fyzického těla

111. Smrtí nekončí život člověka, smrtí končí jen život jeho fyzického těla



Biblické informace

Nám známý život člověka ve fyzickém těle, včetně pohlavního rozmnožování, započal až v době Adama a Evy, kdy duchovní Já se začala spojovat se svým fyzickým tělem na Zemi. Předtím žila duchovní Já v nebesích, jak nás o tom informuje Bible: „Vždyť zde (na Zemi) nemáme trvalý domov.“ (Židům 13, 14) „My však máme občanství v nebesích, …“ (Filipským 3, 20) (Citované texty jsou převzaty s ekumenického překladu Bible, pokud u citace není uveden jiný překlad.) Odlukou od duchovního světa zapomněli lidé na smysl svého vývoje na Zemi, jímž mělo být zdokonalování duchovních smyslů a s jejich pomocí vývoj lidí k obrazu Božímu, který není hmotný, ale duchovní. Lidé upadli do astrálního zla, zavinuli se do svých pudů a vášní a tak ztratili spojení s nadsmyslovým světem a stali se nepřítelem své vlastní duchovní podstaty, bez jejíhož vývoje není možný trvalý návrat zpět do domova v nebesích. Zduchovňování říše lidské je naplánováno Bohem na sedm kosmických dní. Zatím jsme v polovině cesty. Hlavní pomůckou pro přibližování se k obrazu Božímu je znalost Zákona Moudrosti, Lásky a Spravedlnosti, kterému dnes na Zemi říkáme přírodní morální Zákon. „Každý, kdo se dopouští hříchu, jedná i proti Zákonu božímu, neboť hřích je porušení Zákona.“ (1 Janů 3., 4) Bez znalosti tohoto Zákona se můžeme stát i dnes snadnou kořistí služebníků zla a tmy. Bez možnosti volby mezi dobrem a zlem by nebylo svobody volby. Zlo tak plní funkci učitele lidí v jejich školení na Zemi, které je první fází výchovy lidí Bohem. Druhá fáze výchovy začíná smrtí člověka a pouze hodnotí zkušenosti, které člověk během pobytu na Zemi získal. Názor, že po smrti existuje již jen klid, není správný. Prožitky a zkušenosti z této hodnotící fáze se při novém zrození člověka na Zemi projevují svědomím člověka. Potlačování svědomí či úplná ztráta svědomí může znamenat přesun člověka na špatnou stranu barikády a velkou časovou ztrátu lidí ve vývoji. V nejhorším případě se člověk stane oddaným služebníkem a nositelem zla a na dlouho zmaří smysl své existence. O výchově lidí naším Stvořitelem se v Bibli píše takto: „Naši tělesní otcové nás vychovávali podle svého uvážení a jen po krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti.“ (Židům 12, 10) „Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?“ (Ezechiel 18, 23) Nenechám tě klesnout a neopustím tě. Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v Zákoně. Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo a jednej prozíravě všude kam půjdeš. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm napsáno. (Jozue 1, 5.7) Dát se vést sobectvím znamená smrt.“(Římanům 8, 6)


Střídání první a druhé výchovné fáze člověka Hospodinem umožňuje lidský duch, který „je světlo od Hospodina“ (Přísloví 20, 27) „Co dává život, je duch, tělo samo nic neznamená.“ (Jan 6, 63) Jen lidský duch je nositelem života, individuality a kontinuity člověka. Informace, že člověk je jen prach a v prach se navrátí (1. Mojžíšova 3, 19), se týká jen třetí složky člověka, fyzického těla. O tom, že člověk není z jednoho kusu, ale ze tří kusů, částí, je psáno: „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši a tělo…“ (1 Tesalonickým 5, 23) Opětovné střídání života lidí na Zemi a v duchovním světě umožňuje reinkarnace, o níž například informují tyto verše: „A řekl: Nahý jsem vyšel z života matky své, nahý se také zase tam navrátím.“ (Bible kralická Job 1, 21) „A chcete-li to přijmout, on (Jan Křtitel) je Eliáš, který má přijít.“ (Matouš 11, 14) O reinkarnaci v Bibli se píše v brožuře Reinkarnace v Bibli, rok vydání 2004, autor František Venzara, ISBN 80-86519-09-0.


Nejnovější následné informace o lidském duchu a smrti jsou převzaty od duchovní badatelky Almy Excelsior (1887-1956), která žila v Boskovicích na Moravě, z její knihy O reinkarnaci, karmě a o posmrtném životě člověka v kámaloce. (ISBN 80-86519-07-4 z  roku 2004) Její literární dílo lze přirovnat významu učení Ježíše, které prohloubilo duchovní poznání Starého zákona a jsme přesvědčeni, že toto dílo se stane ideovým základem nejen pro Česko, ale i pro okolní národy.


O duchovním Já


1. Duchovní Já člověka pochází přímo od Boha, zatímco lidská těla byla vytvořena Božími hierarchickými bytostmi. V době Adama a Evy vstoupilo Já do lidského organismu étericko-fyzické jednoty, čímž byl spojen člověk duchovní s člověkem fyzickým. Duchovní Já se stalo středem lidského života. Já božské činí z člověka syna Božího. Lidské Já spojuje život nebeský s životem pozemským.


2. Já božské je nejdříve latentní tak, jako je latentní strom uložený v silách svého semene. Já božské, jiskra božského Bytí, se ze své latence probouzí duchovní výchovou a přemožením astrálního zla žádostivosti a pudovosti. Zpracováním pudů a vášní nabývá Já sebevědomí. Z božských zážitků Já vzniká tělo kauzální. Na probouzení Já se podílí i tlak dobra a zla ve hmotném světě. Probuzené vyšší Já pak může svým plným božským sebevědomím ovládnout nižší já, které je již probuzené a má naopak snahu ovládnout Já duchovní. I když ještě není vyšší Já probuzeno, je stále ponořeno v duchovní souvislost s božským světem a stále pracuje na duši rozumové, cítivé a vědomé. Pak teprve pracuje na těle éterickém a fyzickém. Člověk však o tom nic neví, dokud vyšší Já nepronikne svou činností až do hlubiny nižšího já a nepodrobí si je. Pokud je v latentním stavu, Já božské přichází do styku s božským světem aspoň v noci.


3. Nižší já udržuje formu lidského těla, proto působí sobecky a je protkáno podvědomým sebezachovacím pudem. V nižším já působí pudy a žádosti, jimž se souhrnně říká síly astrality, takže se někdy mluví o já zvířecko-lidském.


4. Probuzené Já získává schopnost kritiky a kontroly. Ve dne je astrální tělo a Já zasunuto do těla éterického. Tím je podmíněn denní stav člověka, bdění. V noci se astrální tělo a Já vysunou a spolu odcházejí do duchovního světa. Tělo éterické a fyzické zůstává na Zemi a s  duchovním Já je spojeno éterickou páskou, kterou Bible nazvala stříbrným provazem.

5. Noční stav spánku nastává tím, že astrální tělo a Já se vysunou a spolu odcházejí do duchovního světa, kdežto tělo fyzické a éterické zůstávají na Zemi. V době spánku i po odtělení duch a duše žijí jiným způsobem, nežli žili během zemského života ve fyzickém těle.


O smrti fyzického těla


6. Smrt fyzického těla nastane, opustí-li Já a éterické tělo v hodině smrti natrvalo fyzické tělo přestřižením, přeseknutím éterické pásky Andělem soudu a smrti v době spánku. Mimo spánek nastane smrt, když praskne nit sebevědomí, jež spojuje éterické tělo s tělem fyzickým. Tělo éterické, astrální a Já vystupují z  těla v hodině smrti současně. Smrt je tedy jen branou, prahem pro vstup člověka do duchovního, tj. sférického života, nikoliv koncem lidské existence. Nečinnost klidu smrti neexistuje. Smrt je jen smrtí fyzického těla.


7. Anděl soudu otevře knihu života a člověk v ní spatřuje sebe sama, své činy od hodiny smrti až ke svému zrození. To se odehrává před jeho duchovním zrakem tak, jako by Anděl soudu rozvinoval a promítal kinematografické tablo. Tak Anděl soudu zopakuje člověku jeho činy, ať již je vnímá, anebo pouze pociťuje, že mu byly ukázány. Tento děj má za účel zvážení všech myšlenek, citů i činů lidských a jejich porovnání s odvěkým Zákonem Moudrosti a Lásky boží. Současně, když Anděl soudu člověku předvádí životní děje, vykonává soud nad jeho duší. Působí též rozvolnění všech látek éterického a astrálního těla, aby se astrální tělo mohlo bezprostředně po smrti rozepnout do kosmu. Tímto rozepnutím mění se člověk v člověka sfér.


8. Bezprostředně po odtělení člověka, anebo během jeho smrtelné agonie, kdy Anděl soudu pročítá knihu člověka, vidí člověk svůj minulý život od hodiny smrti až ke zrození. Vidí, co dobrého i zlého vykonal, vzhledem k  životu věčnému. Při tom se uvolňuje astrální tělo člověka a třídí se dle sedmi planetárních sil. Tak vzniká tělo kámické, na základě něhož pak člověk prožívá svou astrální kámaloku, tj. místo osvobození od astrálních pudů a žádostí. Přestřižením niti života Andělem smrti agonie končí. Smrtí nejsou zničeny síly dobra a zla; působí dále v kámaloce. Jsou však odděleny a rozděleny. Po nastoupení kámaloky nemůže již odtělený své astrální tělo libovolně používat. Tělo kámické se nazývá kámickým proto, že je v něm odděleno zlo od dobra. Osou kámických těl je duchovní Já. Když se má duše oddělit, již tři dny před smrtí vystoupí éterické tělo, takže obyčejně člověk může nazírat do duchovního světa, zatímco zevně upadá do agonie. Vytváření kámického těla trvá od okamžiku přestřižení niti života 28 dní. Po uplynutí této doby člověk sestupuje do prožívání kámaloky.


9. Bezprostředně po smrti prožívá člověk během tři a půl dne, za řízení vyšších bytostí, roztřídění svého astrálního těla do sedmi obalů, slupek. Totéž se děje s tělem mentálním a jástevním. Nezasvěcený člověk pociťuje v době tři a půl dne po smrti hrůzu smrti z třídění jednotlivých těl na sedm obalů, poněvadž nechápe, co se s ním děje. Jeho astrální tělo je rozděleno na sedm dílů a každý díl je přitahován jinou planetární sférou. Kdo však je v Kristu zasvěcen a kdo přijal svátost posledního pomazání, je uspán a v tomto stavu je jeho astrální tělo rozděleno bez jeho vědomí. Proto poslední svátosti, ať dle katolického ritu či jiného ritu vykonané, mají pro odtěleného velkou důležitost.


10. Já duchovní je osou kámických těl, v nich člověk žije v době kámaloky. Kámaloka (místo vášní a pudů) je místem, kde zemřelí prožívají svůj posmrtný život. Duchovní Já a tělo astrální zůstávají i po smrti spojena po dobu kámaloky. V kámaloce opakuje člověk od kolébky až po smrt svůj vlastní život tak, že vše, co zlého způsobil druhým, pociťuje sám. Lidé jsou v kámaloce tak dlouho, až propracují všechny kámické obaly. Délka kámaloky je různá a závisí od síly kámických obalů. Normálně trvá asi jednu třetinu života. Člověk v kámaloce neprožívá pouze to, co prožil v zemském blahu v opaku tohoto blaha, v bolesti, nýbrž také tam prožívá to, co zlého druhým způsobil, jak to prožívali oni sami, čímž poznává zlo svých činů v duševním životě svých obětí. Jinak by nebyla možná duševní očista a nebyla by příležitost ani k nabytí zkušeností, ani k rozlišení dobra a zla, ani k  odčinění a přeměnění zla v dobro. Kámaloka je dobou přehlídky, žně, dobou ocenění semene od plevele. Život po smrti je daleko intenzivnější než před smrtí, poněvadž astrální a mentální tělo nepotřebují odpočinku za spánku a mohou být ustavičně činné.


11, Kremace fyzické mrtvoly má za následek rychlejší rozpadnutí éterického těla. Tím se odpoutává duše od hmoty a je jí pomáháno ve výstupu a uvědomění si duchovního (sférického) světa.


12. Postupným prožitím jednotlivých kámických těl v kámaloce, počínaje tělem astrálním, vznikají mrtvoly, které člověk odkládá. Mrtvola astrální se má normálně rozpadnout po sedmi letech. Jestliže však měl člověk mohutný citový život, který kotvil ve smyslových silách a nikoliv v nadsmyslných, je jeho mrtvola velmi silná a i bez oživení medii by žila mnohem déle.


13. Kdo nevěří v životě pozemském v život posmrtný, je skutečně po smrti mrtev, sleduje rozklad hmoty, prožívá skutečné peklo, jsa spojen s rozkládající se hmotou, pokud nepozná skutečný stav svého odtělení a neuzná nesmrtelnost duše.


14. Od zla fyzicky vykonaného se bude člověk očišťovat v příštím životě. Fyzicky vykonané zlo se nemůže překonat pouze duchovně a duševně. Ale při každém zlu fyzicky vykonaném byly spoluúčastny myšlenky a city. Proto musí být nejprve objasněny příčiny činů, myšlenky a city, což se děje v posmrtném životě. Tím člověk nabývá poznání odvěkého zákona.


15. Zlo se prožívá v kámalokách, dobro v Devachanu. Člověk, který dá vládu svým fyzickým smyslům nad smysly duchovními, a tím zničí i zbytky svých jemných duchovních smyslů, které dostal v minulosti od hierarchických bytostí, může se zařadit na dlouho dobu mezi duchovní nositele a služebníky zla. Kámaloku neprožívají děti, zemřou-li před sedmým rokem. Sebevrazi podléhají zvláštnímu karmickém řádu a jejich utrpení je velmi velké a své karmě stejně neujdou. Sebevražda je vzpourou proti božské Vůli.


16. Člověk se pohybuje mezi životem a smrtí, aby se naučil rozlišovat časné od věčného

a mohl se stát životodárným světlem, nikoli tmou.


(5/2012)



<< ZPĚT <<

 

Start: 1.3.2007
Original: www.spmz.info
SPMZ • Nádražní 28, 783 13 Štěpánov u Olomouce
Czech republic

č.ú.: 257346517/0300

děkujeme za podporu!