41. O toleranci


O toleranci, ukázky z knížky známého cestovatele Jiřího Hanzelky, nakladatelství Primus, Praha 1999.


Mocenské myšlení je, myslím, že nejfatálnější, dlouhodobý výron nesnášenlivosti. (str. 7)

Zdá se mi, že věci tak nesourodé jako manželská hádka, bomby v irském Ulstru, pogrom v Haliči a války místní i světové mají společného jmenovatele: nedostatek tolerance. Každý diktát, každé násilí, každý pokus vnutit svou vůli jiným pramení z nedostatku tolerance. Musí se tohle neštěstí táhnout dějinami jako červená nit až do skonání světa? (12)

O trestu smrti. Když někdo zaviní smrt člověka náhodně, svou nedbalostí, lehkomyslností nebo v hnutí mysli, kdy není schopen kontrolovat své konání, společnost ho musí potrestat. Ale nemá právo brát mu život. „Oko za oko“ není to, čím bychom se měli řídit „takhle uprostřed Evropy na konci druhého tisíciletí“. Když ale terorista zavraždí s rozmyslem a podle dlouhodobého plánu nevinné lidi, když si „podnikatel“ objedná vraždu věřitele nebo konkurenta, když někdo vraždí za peníze nebo pro kořist z loupeže, když chorobný pedofil utýrá a zabije bezbranné dítě, udělá to znovu, kdykoli se mu to hodí, pokud mu v tom společnost nezabrání jednou pro vždy. V takových případech nejde o trest, ale o rozhodnou obranu ohrožených lidí. Myslím, že právě tudy vede neodvolatelná hranice tolerance lidského společenství. (14)

Každá válka, každé nesmyslné vraždění lidských bytostí je zmetek v práci politiků, důkaz jejich neschopnosti předvídat nebezpečí střetů, objektivně odkrývat původce napětí, uvědomovat si nepřekročitelné hranice tolerance a včas brát vítr z plachet násilníkům, kteří jdou za mocí a bohatstvím přes mrtvoly. (17)

Náš pobyt v jednotlivých zemích se počítal na týdny, nejvýše na měsíce. Ale brutalizace vztahů je proces dlouhodobý a většinou povlovný, nenápadný. Nebezpečně nenápadný. Projevuje se až po létech. Spíš po desítkách let. To už bývá pozdě. (17)

A na konci toho nenápadného procesu, zhoubnějšího než nádor, se přirozená lidská touha po klidu a bezpečí rozbíjí o vybičovaný fanatismus. Fanatismus vždycky vyřazuje rozum i prostou lidskou soudnost, likviduje toleranci a zapřáhne do dění slepé pudy. (20)

Hluboce nesouhlasím s názorem, že všeobecně ve světě ubývá tolerance. Právě největší nebezpečí dnešního vývoje vidím v tom, že přibývá tolerance tam, kde překračuje hranici únosnosti pro lidské pokolení. My jsme dnes tolerantnější k vrahům, jsme tolerantnější úchylným lidem, kteří vraždí. Snažíme se pochopit islámské fundamentalisty. Ale to je právě ta odrůda tolerance, která nás vede do pekel. (22) Nejde o to, aby rostla tolerance bez výběru, ale abychom uvažovali, kde smíme být tolerantní, kde musíme být tolerantní, a kde tolerance musí skončit. (22)

V rodině i ve škole má mít vliv člověk, který je věrohodný v činech, slovech i myšlení. Rys opravdovosti je to, co jsme z velké části poztráceli cestou dvacátým stoletím. (30)

Míra pocitu ohrožení globálně roste. Roste strach z vyspělých zbraní, nukleárních, chemických, biologických. Roste strach z diktátorů, už jsou s nimi zkušenosti. V tom, že si lidé uvědomí všechna tato nebezpečí, vidím naději, že najdou míru a způsob, co lze a nelze tolerovat ve vztazích mezi lidmi a národy. Pud sebezáchovy, potřeba sebeobrany, ta snad povede lidi k tomu, aby uvažovali, dokud je čas. To, že se čas krátí, si uvědomuje na světě čím dál víc lidí. (32)

Karel Čapek v eseji Chvála řeči české napsal: „Tam, kde skřípe a vrže řeč, skřípe a haraší něco v hlubokém bytí lidu; každá nechutnost a jalovost řeči, každá fráze ošumělost je symptomem něčeho zkaženého v kolektivním životě.“ Demolice českého jazyka už dosahuje takového stupně, že vzbuzuje v lidech přesycenost ošklivostmi. (33)

Podle vás se život mění v zápas se zlem, říká J. Hanzelkovi Jaromír Slonek. (34)

Snad se jednou dovíme, co způsobilo raketový vzestup bohatství jedněch na úkor jiných: nemohoucnost systému, úmysl nebo trestuhodná míra tolerance. (36)

Rasismus vždycky vedl k nebezpečnému společenskému násilí a nakonec k mravnímu rozpadu. Musíme mu čelit všemi zákonnými prostředky. (40)

Jestliže je špičkový politik arogantní a netolerantní, časem začne být taková i celá společnost. (45)

Člověk, který nevěří ve vyšší spravedlnost, v individuální pokračování života, v němž nemůže uniknout následkům svých činů, nemá v politice co pohledávat. Běda národům v čele s ateisty! (53)

Jiří Hanzelka




O špatné toleranci v článku Alice Vondrové (Dost s mateřskou láskou, uveřejněném v PRÁVU-Styl 4. 3. 2003).
Alice Vondrová odpovídá matce notorického alkoholika: „Asi vám připadá kruté, když vám odpovím, že děláte pro svého syna medvědí službu. Svou obětavou mateřskou láskou a pomocí mu umožňujete, aby klidně setrvával ve své smutné pijácké kariéře, v ničení svého života a současně i vašeho. Pokud budete takhle pokračovat, nemá situace řešení. Jediná pomoc pro vašeho syna je protialkoholní léčení. Na to však musí jít dobrovolně a mít cíl, přestat pít. Tuto motivaci však nikdy nezíská, pokud vy mu budete zajišťovat základní životní potřeby. Váš syn je těžce nemocný člověk - je chorobně závislý na alkoholu. Je již ve stadiu, kdy nedokáže žít ani s alkoholem, ani bez něj. Vliv alkoholu se totiž neprojevuje u závislého člověka, jen když je opilý, ale mění celou jeho osobnost. Ztrácí ušlechtilé cíle, vyšší city a hodnoty, morální zábrany, vůli a tím i spolehlivost. Jediným cílem a smyslem jeho smutného života se mu stal alkohol a je schopen udělat cokoli, aby si ho opatřil. Tedy i okrást a utrápit vlastní mámu. Já vím, že je nesmírně těžké vyhodit své dítě, byť čtyřicetileté, ale pro něho existuje šance asi až tehdy, když si sáhne na dno. Jen pod velmi silným tlakem okolností je šance, že si sám uvědomí bídu svého života s alkoholem a dobrovolně se rozhodne k léčbě. Až v tomto okamžiku bude vaše pomoc důležitá. Pro vás musí platit důsledné - pomohu ti, když se budeš léčit, ale v pití tě podporovat nebudu.“ Naše poznámka: Netolerování tmy alkoholické v lidech by se mělo vztahovat i na enormní počet heren, sázení a výnosné řemeslo prostituce v Česku. Dle názoru prezidenta Čs. Lékařské komory v Lidových novinách z 11. ledna 1992, společnost onemocněla tělesně i duchovně.


Ukázky z publikace Josefa Staňka a Jany Brzobohaté, Češi na prahu třetího tisíciletí, Agape, Brno 2000.
Stojíme na prahu nové situace, nové doby. Ta přinese skutečnou „novou“ evangelizaci Evropy a světa. Jedině tak bude budoucnost světa zajištěna. Tato pravda, tato vyšší úroveň chápání pravd v evangeliích, nebude mít konkurenta v jiných náboženstvích. Český národ žízní po duchovní pravdě. Jeho ateismus je jen zdánlivý. (str. 40)



SPMZ dne 9. 9. 2009



<< ZPĚT <<

 

Start: 1.3.2007
Original: www.spmz.info
SPMZ • Nádražní 28, 783 13 Štěpánov u Olomouce
Czech republic

č.ú.: 257346517/0300

děkujeme za podporu!