68. O mravní výchově


Informace převzaté z brožury Františka Venzary O mravní výchově, SPMZ Přerov, 1991. ISBN 80-9000263-5-4.

Obsah
1. Co je mravnost objektivní?
2 Co je mravnost v člověku?
3. O důležitosti mravnosti
4. Některé další související pojmy
5. Mravnost a náboženství
6. Kantův kategorický imperativ mravní
7. TGM o mravní výchově
8. Spoluodpovědnost nadřízené moci za nízkou úroveň mravní



1. Co je mravnost objektivní?
„Jen poctivou cestou a spravedlivými činy, nikoli lstí a špatností mohou lidé dojít svého cíle. Jen takové jednání je člověku prospěšné, které je čestné.“ Takto srozumitelně se vyjádřil o mravnosti Marcus Tullius Cicero (106-43 př. Kr.) ve své knížce O povinnostech. Čestné jednání je pak totéž, co jednání morální, tj. mravné. Kdo nebo co rozhoduje, zda je nějaké jednání mravné?

Filozofie mravnosti, které vycházejí od předem stanoveného dobra, tzv. summum bonum, tj. nejvyšší dobro, případně od maximálního štěstí pro největší počet lidí, a z toho dobra, štěstí pak odvozují mravní normy (mravní norma je to, co být má), nelze považovat za vědecké, poněvadž mravní normy se neodvozují z trvale platné přírodní zákonitosti, v níž je uložena objektivní pravda zkoumaná vědou. Příkladem takové účelové mravnosti byla komunistická morálka v bývalém SSSR, dle níž bylo mravné, tj. dobré, vše, co pomáhalo budovat socialismus, což v praxi znamenalo udržovat moc vládnoucí diktatury. Rovněž nová učební pomůcka pro občanskou výchovu (M. Rosenzweig, Základní mravní hodnoty, Komenium, Praha 1991) definuje morálku jako soubor představ a názorů o jednání z hlediska dobra a zla. Dobro je hlavním kritérium morálky.

Ale již staré národy věděly, že ne vše, co člověku chutná a co člověk za dobré považuje, vpravdě též dobrem je. Vždyť to, co člověku chutná jako med (drogy, sex, moc, násilí, lež, přetvářka, podlost), se později projeví jako jed. Dlouholeté zkušenosti lidí se zlem a dobrem představují tzv. všelidské mravní normy. Mravní normy platné odedávna v říši lidské jsou však odvozené z přírodního mravního řádu, tj. z přírodního morálního Zákona (dále jen Zákona), jemuž se též říká Zákon moudrosti a lásky. Od tohoto Zákona je odvozeno i Desatero. Jen výjimečně duchovně vyspělí jednotlivci jsou schopni objevovat duchovní přírodní zákonitosti. Duchovní vědkyní prvního řádu byla Marie Kubištová (1887-1956), která žila v Boskovicích na Moravě a své malířské a literární dílo podepisovala jménem Alma Excelsior. Věda, která zkoumá přírodní morální Zákon a jeho působnost v říši lidské, se říká etika.

Věda nás učí, že vše ve vesmíru (včetně života v něm) je podřízeno přírodním zákonům, takže nelze důvodně předpokládat, že právě to nejdůležitější, co udělalo z lidí krále tvorstva na Zemi, lidská moc, zákonům přírody nepodléhá. Mylný je proto názor, že člověk může beztrestně dělat vše, co chce, má-li k tomu dost moci anebo chytrosti, aby se nedal chytit. Zákon však není bezzubý, je vybaven zákonem odplaty. Proto je situace na Zemi taková, jak ji známe z historie i současnosti. Nespravedlnosti, které postihují jednotlivce i národy, lze chápat jako nejvyššípřírodní projev spravedlnosti za nedodržování morálního Zákona v minulosti. Platí to i pro dobře míněnou, ale špatně provedenou husitskou revoluci. Odplata přírody, dobrá i zlá, je nepromlčitelná. Časové zpoždění odplaty podporuje mylný názor, že Zákon neexistuje, že pro lidskou vůli i zvůli je příroda neutrální. Byla by neutrální, kdyby Zákon neexistoval, neboť tam, kde není zákon, nemůže být ani jeho přestoupení. Morální Zákon však existuje. A je nejvyšší čas, aby to již pochopilo co největší množství lidí, chtějí-li do budoucna připravit lepší osud sobě i jiným. Zákonodárné vakuum pro jednání lidí neexistuje a i tak složitý jev známý jako boj dobra a zla, pravdy a lži, pořádku a chaosu, zdraví a nemoci, života a smrti, světla a tmy, přesněji světla a překážek světla v nás i kolem nás, podléhá daným přírodním zákonům. Tyto přírodní zákonitosti může člověk objevovat, ale nemůže je nahradit svými morálními normami. Lidské názory, které jsou v rozporu se Zákonem, znamenají pro jednotlivce i pro národy velké nebezpečí. Jsou to zejména otázky sexu, interrupcí a hromadného zabíjení zvířat pro výživu lidí. Biologická síla pohlavní by měla být využita pro duchovní vývoj v souladu se Zákonem, nikoli pro egoistické cíle. Pudový sex, nepodložený láskou, lze transformovat ve vyšší energii duchovní. (Viz kap. XI.- Tajemství sexuální transformace - v knize Napoleona Hilla Myšlením k bohatství. Nakladatelství Pragma.)

Pro říši zvířecí morální Zákon neplatí. Jednotlivým druhům živočichů vtělila Příroda optimální jednání přímo do jejich pudů. U lidí je tomu právě naopak. Lidé mají vrozené pudové žádosti a vášně získané v minulém vývoji říše lidské přemoci a transformovat je v sílu duchovní, sloužící k předurčenému duchovnímu vývoji. Právo silnějšího, právo džungle, nelze do říše lidské přenášet.



2. Co je mravnost v člověku?
Mravnost, tj. morálka, souvisí s konkrétním stupněm, úrovní, které člověk ve svém vývoji na Zemi dosáhl. Této mravnosti se říká též charakter (z řeckého charassein = vyrýt, vytisknout), čest, čestnost. Je-li dosažená mravní úroveň nízká, mluví se o amoralitě, bezcharakternosti, nečestnosti, bezectnosti. Stále častěji se užívá i pojem morální zdraví, lepší či horší. Lidé s dobrým charakterem se za všech okolností, i když to není pro ně materiálně výhodné, řídí dodržováním norem Zákona, s nímž se tak i nadále ztotožňují a zvedají jeho úroveň v sobě. Tím se postupně osvobozují od moci amorality, tj. mravního ne-řádu.

Někteří lidé se naopak vyvíjejí záporně osvobozováním se od norem Zákona. Tomuto zápornému vývoji morálního zdraví se říká demoralizace. Člověk začíná s nechutí plnit své povinnosti, začne chodit za školu, začíná kouřit, sprostě myslet i mluvit. Chybí mu dobré krátkodobé i dlouhodobé životní cíle, a proto se nudí. Nevyhýbá se ani vandalismu. Oblibuje si alkohol, násilí, lež, podlost, drogy, a nezastaví-li se tento záporný vývoj včas, stane se člověkem všeho schopným, ke všemu ochotným za předpokladu odměny a naděje, že nebude dopaden spravedlností státní moci.

Přestupníkům mravních norem se v oblasti soudní říká pachatelé, zločinci. V oblasti náboženské se jim říká svévolníci, hříšníci. V oblasti hospodářské se mluví o nespolehlivých a nedůvěryhodných pracovnících, kteří produkují špatné výrobky i služby, někdy i zmetky. V oblasti politické, tj. mocenské, se jim říká diktátoři, kteří si vytvářejí amorální mocenský aparát a monopol, který neslouží demokracii, ale nositelům moci. Řídí se zásadou, že účel světí prostředky, případně že je možno konat i zlo, aby mohlo být jen dobro, že je přímo povinností představitelů amorální moci bojovat proti nepřátelům, jimiž zpravidla bývají lidé s opačnými názory, tj. lidé slušní a poctiví, morálně zdraví, kteří se nedají ani koupit, ani zmanipulovat.

Existuje i třetí dočasná možnost, možnost stagnace ve vývoji, tj. zastavení, uváznutí, ustrnutí růstu mravního vývoje.



3. O důležitosti mravnosti
Mravnost je důležitější než politika, právo, ekonomie. Vždyť co zůstane z politiky a práva, ekonomie, vytratí-li se z nich morálka? Odpověď nedávných dějin je jasná: hitlerismus, stalinismus, maoismus, polpotismus. Ekonomika bez morálky směřuje ke korupci a klientelismu. Porovnáme-li však, jakými prostředky, institucemi a finančními rozpočty disponují politika, právo a ekonomika a jakými prostředky, institucemi a finančním rozpočtem disponuje morální výchova, teprve si uvědomíme, jak velkou popelkou je morálka v naší společnosti.

Poněvadž vzdělaný nepoctivec je pro společnost nebezpečnější než nepoctivec nevzdělaný, lze též tvrdit, že mravní výchova, která zlepšuje povahu a charakter lidí, je mnohem důležitější než vzdělávání občanů v ostatních oborech lidského poznání. Dobrá mravní úroveň lidí i národů a států je jediným zdrojem vzájemné důvěry a jistoty ve vzájemných vztazích. Zcela nezbytná je morální výchova pro zlepšování lidské psychiky, která buduje uvnitř fyzického těla nového, duchovního člověka naplněného světlem, nikoli tmou. Význam morální výchovy lze přirovnat k významu Slunce pro život na Zemi. Bez morální výchovy lze dar života jen promarnit a vytunelovat počáteční dary zdraví získané při narození.



4. Některé další související pojmy
Tolerance, tj. snášenlivost není přitakáváním ke zlu a schvalování špatných názorů a nemravného života. Pravá vnitřní tolerance plyne z vysoké mravní úrovně člověka, z lásky ke spoluobčanům, ze snahy pomoci jim na jejich životní cestě vstoupit na cestu světla Zákona. Tolerance uznává právo jiných na vlastní názor. Tolerance státní demokratické moci by neměla dovolovat nedemokratům, aby rozhodovali o vývoji demokracie. Naopak má však demokracie právo i povinnost zajistit ve školách správnou, tj. morální demokratickou výchovu.

Boj dobra se zlem vedou demokraté zásadně bez násilí a podlosti. Odplatu za násilí na sobě demokrat nebere do vlastních rukou, ale přenechává ji státní moci. Nezajistí-li odplatu státní moc, spolehne se demokrat na odplatu, kterou zajišťuje přírodní zákon odplaty. Dobří demokraté, kteří již mají vyrovnaný záporný účet vůči Zákonu, mohou se spolehnout na radu Zákona: dodržuj řád a řád podrží tebe.

Lidská svoboda není absolutní. Je to jen svoboda volby. Nejdůležitější svobodnou volbou člověka je osvobodit se od amorality nebo se osvobodit od Zákona a časem se stát služebníkem tmy, tj. amorality. Dosažená úroveň Zákona člověkem je současně i dosaženou úrovní jeho svobody na cestě Zákona.

Demokracii lze definovat jako zřízení ve státě, v němž vládcové i poddaní se snaží poznávat a uskutečňovat normy a cíle Zákona. Podstatu demokracie, tj. vlády Zákona lze definovat jako vládu světla. Nedemokracii lze definovat jako vládu tmy, zpočátku jen plíživého pološera. Světlo tvoří elektromagnetické záření, tma je vytvářena jen nedostatkem světla, vlivem překážek světla v nás i kolem nás. Tma je tedy nicota. Podstata demokracie a nedemokracie je současně podstatou moudrosti a nemoudrosti v lidech i ve státu.

Egoismus spolu s neuznáním existence Zákona je úhlavním nepřítelem zdravého vývoje předurčeného Přírodou. Opakem přezrálého egoismu je duchovní láska, tj. snaha žít pro druhé, žít tzv. neosobním životem, zejména jim pomáhat v jejich demokratickém duchovním vývoji.

Prioritou demokratického světového názoru, zejména politických stran hlásících se k demokracii, je vždy výchova k morálnímu zdraví.



5. Mravnost a náboženství
Náboženství je upravený plod duchovního poznání, získaný zasvěcením. Zasvěcení je přímý vstup do duchovního světa. Tak zní definice celosvětově největší znalkyně Zákona, Almy Excelsior (1887-1956). Narodila se v Brně a žila v Boskovicích.

Přímým vstupem do duchovního světa není míněn spánek, ani výstupy popisované dr. Moodym v jeho knize O životě po životě (Odeon, Praha 1991), ani výstup, který popisuje Jack London ve své knize Tulák po hvězdách (Svoboda, Praha 1972.) Přímým vstupem je míněn vstup člověka do duchovních sfér při plném vědomí a kontakt s duchovními bytostmi, zatímco jeho fyzické tělo zůstává na Zemi. Náboženská i etická výchova spočívají na znalosti Zákona.

Náboženství i se svými dogmaty se bez znalosti Zákona zprostředkovaného Ježíšem neobejde, avšak etická výchova založená na prohloubené znalosti Zákona se bez církevních dogmat obejde.

Samostatnou mravní výchovu oddělenou od náboženství zavedly poprvé v Americe společnosti pro etickou kulturu. Jejich zakladatelem byl Felix Adler, autor knihy Der Moralunterricht der Kinder, Berlin 1894. V Německu se pro morální vyučování ujal název Lebenskunde, ve Francii l´instruction civic. V Anglii F. Gould v knížce Etické vyučování sestavil 50 vzorových příkladů pro učitele morální výchovy. Ve Francii vyšlo (r. 1907) přes 200 učebnic mravní výchovy. Velké úspěchy se však nedostavily.Ve Švýcarsku se používal termín morální pedagogika, která se měla stát zvláštním oborem pro vzdělávání učitelů. Na reálném gymnáziu v Lausanne zavedl nezávislé morální vyučování s přiměřenými učebnicemi pro všechny třídy profesor Millioud. Současný stav výuky morální výchovy na Západě neznáme, ale pokrok v tomto poznání, díky EU, se snad brzy dostaví.

Poněvadž člověk nestvořil sám sebe, nemůže ani sám sobě stanovit řádná pravidla pro svůj Přírodou předurčený morální, tj. duchovní vývoj.



6. Kantův kategorický imperativ mravní
Snad nejznámějším výrokem z díla Immanuela Kanta (1724-1804), německého filozofa, je závěrečný výrok z jeho knihy Kritika praktického rozumu: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Existence morálního Zákona v člověku se projevuje dvojím způsobem. Nejprve úzce souvisí s existencí lidského ducha, který je jiskrou Boží v lidech. Dále souvisí s naším svědomím, které je esencí zkušeností z doby našeho školení o Zákonu v tzv. očistci, tj. v kámaloce, kdy člověk prožívá „na své vlastní kůži“ zlo, které způsobil jiným lidem v rozporu se Zákonem. Svědomí varuje člověka před nebezpečím amorality podobně, jako bolest varuje člověka před nebezpečím pro jeho fyzické tělo, například v případu zánětu slepého střeva. Záporným vývojem mohou lidé své svědomí otupit, případně ho zcela pozbýt. Pak už se stávají oddanými služebníky tmy, tj. zla. Vstupem na cestu světla Zákona se naopak svědomí člověka zlepšuje díky Zákonu který úzce souvisí s lidským duchem.



7. T. G. Masaryk o mravní výchově
Poznání není než postřehování řádu vůbec. Život zbožný a mravný, život vpravdě křesťanský je úlohou každého člověka. Stát musí sloužit mravním účelům. Teprve správná výchova dělá z člověka pravého člověka. Škola je vlastně základem státu a společenského zřízení vůbec. Učitel nesmí být v područí, pod tlakem politického a církevního absolutismu. Již Sokrates řekl, že se žák učí od učitele, kterého má rád. O myšlení jde, nikoli o zatěžování paměti. Po stránce mravní je důležité dítěti co možná záhy vysvětlovat, že je odpovědné za to, co dělá. Dítě musí poznat, že je pánem svého osudu, a musí se k tomu vést. Dětem nesmíme lhát. Dítě nemá být ani minutu samo, má být pod stálým dozorem. Žádáme-li stálý dozor, žádáme stálou kázeň - a velmi energickou. Kázeň však neznamená mnoho kázání. Všichni mnoho dětem přikazujeme a přitom strpíme, že se příkazy neplní. To je nekázeň. Raději málo žádat, ale požadovat splnění. Vychovat můžeme jen dobrotou a láskou. Bít dítě znamená vlastně bít sebe. Trestá se málokdy z lásky, spíš ze mstivosti, okamžité zlosti, a proto následuje opak toho, co trestající chce, totiž vyvolání nenávisti a zloby. Jedno nesprávné trestání - a dítě často ztrácí důvěru v matku, otce, učitele. Trest je jed. Lékař někdy dává jed, ale ohromná je odpovědnost předepsat jej!

Na vyšším stupni, řekněme na středních školách, by již dnes bylo možné a též žádoucí zařadit do učebních osnov etiku. Nejdůležitější otázka je pohlavní mravnost a jak ve výchově postupovat. Učitel nemá být jen učitelem, má být živým příkladem. Říká se, že dobrá škola ušetří peníze za kriminál, špitál a chudobinec. Nedovedu si představit našeho člověka, který by rostl bez poznání Ježíše a jeho učení. Kdo by neznal křesťanství, byl by vlastně cizincem na naší kulturní půdě. Buď Komenský, nebo nějaký Džingischán - nic jiného nemáme v politice.



8. Spoluodpovědnost nadřízené moci za nízkou úroveň morálního zdraví
Víme již, že amorální prostředky (násilí, hněv, mstu) nelze použít k dosažení výchovného cíle, tj. zlepšení morální úrovně (morálního zdraví) provinilce, takže je třeba se orientovat na prevenci a nikoli na represi. Vždyť trestající moc předem disponovala i mocí pedagogickou.

Z citace z Platónových zákonů Dostane-li se člověku správné výchovy a šťastné přirozenosti, stává se zpravidla živočichem nejbožštějším a nejkrotším, avšak když se vychová nedostatečně nebo nedobře, nejdivočejším, co jich země plodí. Z těchto důvodů nesmí zákonodárce dopouštět, aby byla výchova dětí věcí druhořadou a vedlejší… vyplývá prvořadá důležitost mravní výchovy. Zmíněnou šťastnou přirozenost můžeme upřesnit rčením, že člověk se nerodí ani jako anděl, ani jako ďábel, ale že na výchově a sebevýchově zejména záleží, zda se člověk přikloní k tomu andělu či ďáblu. Hodně amorálních ďáblů pak vytváří říši zla, hodně moudrých andělů pak vytváří říši dobra, řečeno náboženskou terminologií království nebeské v nás i kolem nás. Lze si též připomenout radu Konfuciovu, že dítě bičem nevychováš.

Velkou pedagogickou chybu dělají ty státy, které z neznalosti duchovního vývoje člověka, v rozporu se Zákonem, určují hranice zletilosti nižší, než je dosažených 21 let věku příčetného člověka.

Na závěr vyslovujeme názor, že do čela všech našich reforem by se měla dostat reforma mravní a názorová.

6/2010




<< ZPĚT <<

 

Start: 1.3.2007
Original: www.spmz.info
SPMZ • Nádražní 28, 783 13 Štěpánov u Olomouce
Czech republic

č.ú.: 257346517/0300

děkujeme za podporu!