74. O kultuře a kulturnosti


Helena Veličková
Vědecká knihovna v Olomouci, která vydává od roku 2004 revue KROK, je druhou všestrannou vzdělávací institucí po boku olomoucké univerzity. Základní poslání knihovny se od jezuitských dob v podstatě nemění - vzdělání, osvěta, výchova. Institucí, které kultivují společnost, je ovšem mnoho - divadla, galerie, koncertní sály, muzea, některé církevní instituce a další. Svádějí různými lákadly k rozšiřování obzoru, pěstují vkus a tříbí ducha a názory. Tvoří sféru „kultury“, ale pojetí slova „kultura“ znamená pro ně spíš „civilizace“. Tento pojem již tradičně souvisí s úrovní lidskosti, tedy s tím nejzákladnějším, o co by každý člověk měl v životě usilovat. Vždyť civilizace je historickým projevem lidství, teprve civilizačním úsilím se člověk vydělil a dodnes vyděluje ze světa zvířat jako oduševnělý tvor. Úroveň kultury, tedy i civilizace, zrcadlí nejen knihy, výtvarné umění, architektura, hudba, film, ale také vše, čím se zabývá pedagogika, sociologie, historie, filozofie, náboženství a mnoho dalších oborů. Civilizace i lidskost jsou pojmy natolik univerzální, že hlubší vhled do nich získáme teprve poznáním cizích kultur a odlišných civilizací - minulých i současných. Dnešní možnosti cestování jsou obrovské a poznatky z cest mění v masovém měřítku přístup lidí k životu a hodnotám. Teprve srovnání člověku dává možnost rozlišovat malé a velké právě tak jako dobré a špatné, absolutní a relativní. Dělat věci jinak znamená někdy dělat je kultivovaněji, na vyšší civilizační úrovni. Hlubší poznání různých kultur, životních přístupů, světonázorových a hodnotových měřítek pak samozřejmě také podněcuje k přemýšlení o tom, jsme-li i my Češi opravdu kulturní národ, jak bychom po všech historických zkušenostech mohli být.

Češi by nejen mohli, ale i měli být národem kulturním. Už proto, že pro svébytnost české kultury vynaložilo obrovské úsilí mnoho mimořádných osobností v dobách minulých i nedávných. Soudíme-li však podle toho, co lidé čtou, jak a o čem mezi sebou mluví a co ve velkém měřítku sledují v televizi, zaslouží si možná opravdu přezdívku „burani Evropy“, jak se nedávno objevilo v tisku.

Jsme snad druhořadý národ, jak v posledních letech rádi naznačují Francouzi a Němci?
Co Čechům jistě nelze upřít, je chuť do díla. Můžeme tvrdit, že Češi jsou dříči a profesionálové, jen jim dát šanci - vždyť česká společnost po 20 letech demokracie je v tolika směrech úplně jinde než dřív, dokonce se jí daří v Evropě v lecčem i vyniknout. Jenže stát se kulturním národem je cosi zapeklitého - kulturnost se nedá vydřít tvrdou prací, ale ani podvodně koupit jako vysokoškolský diplom. Ke kulturnosti nestačí mít vysoké školy, čisté ulice, obchody plné kvalitního zboží a vysokou životní úroveň. Kulturní člověk dokonce nemusí být ten, kdo chodí na kulturní akce nebo pracuje v instituci patřící do sféry kultury - k těm posledně jmenovaným ostatně patří i knihovníci.

Co vlastně znamená pojem „kulturní člověk“ v demokratické zemi? Málokdo by to dnes uměl jednoznačně říct. A přitom je to více než tisíciletá tradice, která nás tomu učila, a všichni víme, že počátek byl v Řecku. Kalokagathia znamenala rozkvět a soulad tělesných i duševních sil, předpokládala, že se optimálně rozvinou a zároveň udrží vzájemnou harmonii, což napomůže zdraví a vnitřní spokojenosti. Staří Řekové neradi viděli přehnanou materiální chtivost a nenasytnost, nepodporovali přemrštěné výkony až k vyčerpání, základ civilizované a kulturní společnosti shledávali ve vnitřní svobodě osobnosti, v myšlení a výměně myšlenek, v individualismu spojenému s respektováním pravidel. Přemýšleli o lidské duši a přišli na to, že svobodný není ten, kdo je nad vše povznesen a svrchu vše kritizuje (čemuž obvykle předchází jeho zmařená iluze, že svoboda je svévole bez ohledu na důsledky), nýbrž že svobodný je ten, kdo zná pravidla, rozumí jim a umí rozvíjet svůj tvůrčí potenciál co nejdál, aniž by na pravidla narážel.

Renesanční uomo universale je v italském pojetí velmi podobný předchozímu: všestranně kultivovaný člověk, věčně dychtící po rozvoji všemi směry, pro které má předpoklady. Svobodným člověka činí ne anarchie, chaos, v němž naopak často ztrácí přehled, čím je a k čemu se zrodil, nýbrž znalost světa a jeho zákonů, pochopení podstaty lidského života a ryzích hodnot, které mají v životě největší váhu, má-li člověk být vskutku člověkem v tom nejlepším slova smyslu. Slovo „humanismus“ - lidskost vzniklo v Itálii, ale stalo se v Evropě univerzálním. Že důsledkem lidskosti bývá pocit uspokojení, harmonie až skryté blaženosti, přesvědčivě ukazují ladné tváře a mnohotvárné, něžné výrazy Leonardových i Raffaelových obrazů.

Hledáme-li kulturní ideje ve střední Evropě, stačí se podívat na tradici olomoucké vědecké knihovny, založené a udržované jezuity až do 18. století. I oni kladli důraz na vzdělání a věděli, že absolvovat školu znamená pro člověka nikoliv privilegia na základě absolventského dekretu, nýbrž především rozvoj lidské úrovně po mnoha stránkách. Mnozí jezuitští pedagogové byli i výborní psychologové a dovedli svým jednáním a příkladem svěřené žáky i ostatní lidi přivést k tomu, aby sami ocenili duchovní bohatství, které jim jezuité nabízeli. Někteří vynikali sociální inteligencí a tím, co dnes nazýváme emoční inteligencí. Uměli ovlivňovat tím, že nehledali, co lidi rozděluje a v čem se kultury liší, ale to, co je spojuje. Chápali univerzální lidskou podstatu a díky tomu rychle pronikali nejen do všech evropských zemí, ale i na Východ - a všude, dokonce v duchovně kultivované Číně, zanechávali více či méně znatelnou pozitivní stopu.

Měly snad kdysi kulturní národy v Řecku a Itálii optimální podmínky pro rozvoj ducha? Možná ano, ale… Právem namítnete, že tehdejší kultura se týkala nejvyšších vrstev a svobodných občanů, vždyť řecká kultura stála na otroctví a bez otroků by svobodní občané neměli na rozvoj osobnosti čas ani podmínky. Římané i Italové měli armády sluhů, vykořisťovaných kolonií, a přesto se rozvoj ducha týkal jen středních a vyšších vrstev. Svoboda jedněch byla vykoupena otroctvím jiných, snažících se usilovně udržet duši s tělem pohromadě, neboť měli s bídou na jídlo. Vždyť i jezuité byli jen nepočetnou vrstvou elitářů - nadaných lidí, podporovaných panovníky, kteří je zvali do země. Jezuitské školy nebyly pro každého. Teď je všechno jiné - materiální blahobyt dává svobodnou volbu každému, jak naložit se životem. Jsme tedy kulturnější. Jsme tedy kulturnější? Je množství, kvantita totéž co lidská úroveň, kvalita? Pochybnosti jsou namístě.

Opravdu otroctví neexistuje? Obávám se, že existuje dál, jenom je dobrovolnější a skrytější. Lidé, zapálení pro profesionalismus, se na určitém stupni dennodenní dřiny stávají jednostrannými a bohužel i otupělými jeden k druhému. Ve snaze o profesní dokonalost se mění ve stroje v lidské podobě, které umějí vykonávat práci, ale málokdy do ní dávají duši a ducha. Workoholikům schází čas a mnohdy radost z práce, radost ze sebetvoření, čas se zamyslet, uvědomit si, jaké hodnoty jsou pro ně podstatné. Možná je onen nedostatek času ve skutečnosti jen nepochopením, co má pro člověka skutečně hodnotu.

Odpověď na otázku, co je smyslem života, zdánlivě ukazují osobnosti úspěšné, slavné, populární. Jsou na očích, ovlivňují většinu skrze masovou kulturu nebo politiku, formují veřejné mínění. Podlehnout veřejným trendům, módě, stylu „být in“ je tak lákavé - jenže také proměnlivé: „Tak to na tom světě chodí, každou chvíli jinak: dneska ctí tě za svatého, zítra budeš sviňák,“ tvrdil Karel Havlíček. S tím, kdo chce být „in“, manipuluje snadno rozhlas, noviny, televize, manažeři, komerční banky, výhodné nabídky, jak přijít k penězům, závist sousedovi. Je zarážející, kolik lidí se neustále žene za novinkami, které nepotřebují, jak nevydrží sami se sebou a unikají před vlastním nitrem do extrémních vnějších zážitků a dobrodružství, která je na chvíli vzruší, ale vzápětí reaktivně způsobují deprese. Kdyby se zamyslili, co jim to všechno v životě dává, mnozí by nejspíš zapochybovali, zda život má smysl. Raději se ani neptají.

Ve skutečnosti to však není tak těžké, jak se leckomu zdá: aspoň jednou za čas se nad svými dojmy zamyslet, přečíst si dobrou knihu, vyslechnout moudrá slova těch, kdo v extrémech vidí zase jenom extrém, tedy něco mimo zdravou lidskou normu. Můžou se podělit o životní moudrost, harmonii a rozumný nadhled. Jsou lidé, kteří se nevyznají tak dobře v cenách všeho možného, ale rozumějí hodnotám. „Co je to cynik? Ten, který zná cenu všeho a hodnotu ničeho,“ tvrdil Oscar Wilde.

Kultura a umění podle všeho není jako smetana, kterou z hrnku sebereme, a mléko zůstane výživné. Absence vkusu a kultury se postupně promítne do všech sfér života. Nedá se jen tak koupit za peníze, nenápadně člověku nastavuje zrcadlo a vede ho k sebepoznání a k hledání skutečných hodnot v životě. Umění ukazuje úroveň kultury a kultura hodnotu civilizace. Dobré vzory, mistři umělci byli vždycky přitažliví něčím jiným než penězi - kupodivu jim k vnitřní harmonii stačily věci poměrně snadno dostupné, ale ouha! - obvykle takové, které se nedají koupit.

Není sporu o tom, že také úroveň politiky, neboli umění či neumění vládnout, souvisí s vkusem a kulturní úrovní národa. Češi mají v Evropě pozici národa sice ekonomicky schopného, ale bohužel nepříliš kulturního, a proto i málo respektovaného. To není proto, že mají málo divadel, ale proto, že jejich chování mezi ostatními národy je často chováním pubertálního klacka mezi vzdělanými dospělými. Když sami nevědí, jak se zachovat v základních lidských situacích nebo jak projevit národní důstojnost, dívají se radši na cizí vzory a opakují jejich chyby, mnohdy dovedené do extrémů. Usilují o to, mít „styl“, ale často jako by si neuměli vytvořit vlastní názor a neměli pevnější hodnotový systém - má-li jeden nést odpovědnost za své rozhodnutí nebo jednání, snaží se až příliš často převést odpovědnost na jiného nebo zapojit „odbornou komisi“, která to vyřeší „kolektivně“, tedy anonymně.

V posledních letech jsme byli svědky, jak civilizovanost sice povyšuje člověka od primitivní úrovně na vyšší úroveň lidskou, ale bohužel ho neuchrání před cynismem. S tím se musí každý vypořádat sám. Kulturnost a nekulturnost se promítá téměř do všeho, jak se projevujeme - do jasnosti myšlenek, názorového bohatství a přesnosti vyjadřování, do způsobů komunikace, úrovně jednání, hloubky a kvality mezilidských vztahů, do výchovy a vzdělávání mladých, do způsobů managementu i spolupráce mezi lidmi - kolik lidí v druhém člověku vidí inteligentní osobnost, a kolik naopak protivníka, kterého je třeba „zmáknout“, aby dělal to, co já od něj potřebuji?

Kulturních, lidsky vyspělých osobností v Česku bychom si měli vážit nejen proto, že jich v naší zemi nikdy není dost, ale i proto, že bývají vzorem a inspirací ostatním. Kulturnosti je třeba se učit jako všemu. Mnohé populární hvězdy a hvězdičky za pár let pohasínají na kulturním nebi, neboť vlastně nemají co říct. Žijí však mezi námi známé i neznámé osobnosti, které vědí, co mluví a píší. Na stránky čtvrtletníku KROK - Kulturní revue Olomouckého kraje se budeme snažit takových osobností přivést co nejvíc.

(říjen 2010)


<< ZPĚT <<

 

Start: 1.3.2007
Original: www.spmz.info
SPMZ • Nádražní 28, 783 13 Štěpánov u Olomouce
Czech republic

č.ú.: 257346517/0300

děkujeme za podporu!